(ČZ 27/2025) Jan Hus a husitství se během 19. století stali nejen prostředkem k uměleckému vyjádření mnohých spisovatelů, malířů a hudebních skladatelů, ale zároveň identifikačním a politickým nástrojem české společnosti, posilující své národní uvědomění v srdci rozlehlého rakousko-uherského soustátí.
Jedná se o tendence, které došly svého pomyslného vrcholu v okamžiku, kdy se skrze Evropu rozezněly výstřely první světové války, konfliktu, který měl svou brutalitou a počtem padlých předčít všechny předchozí střety v dějinách, ale zároveň radikálním způsobem překreslit politickou mapu světa.
Budoucí československý prezident T. G. Masaryk ovšem zpočátku o dramatické proměně střední Evropy neuvažoval. K rozhodnutí o nutnosti utvořit vlastní národní stát dospěl pozvolna kvůli neschopnosti Habsburské monarchie provést radikální vnitřní reformy. Psalo se datum 6. července 1915, když coby nejvýraznější osobnost exilové politiky vyhlásil v Ženevě, tradičním městě reformace, začátek boje českého lidu o svoji nezávislost. Přesně 500 let od upálení Mistra Jana Husa, jehož ideály humanity hodlal Masaryk podle filosofa Jana Zouhara položit jako základní kameny budoucí české státnosti. „Mezi českou ideou a Rakouskem, které násilně u nás provedlo protireformaci, není smír možný (…). Vzpomínáme-li dnes mužů jako Hus, Žižka, Chelčický, Komenský, musíme si uvědomit, že jako oni bojovali a pracovali pro svobodu českého národa, tak jest i naší povinností pro svobodu svého národa podnikat vše, co je v naší moci,“ prohlásil Masaryk. A jak upozorňuje historik Jan Randák, slova hodonínského rodáka se proměnila v činy skrze úsilí československých legií.
Masaryk si dobře uvědomoval, že právě aktivní boj na frontách první světové války dodá české touze po nezávislosti v očích mezinárodního společenství punc upřímné touhy a naléhavosti. Legionářů si hluboce vážil a jejich úsilí podporoval a sledoval bedlivým okem. Když tedy českoslovenští vojáci dosáhli v létě 1917 symbolicky významného vítězství nad rakousko-uherskými vojsky v bitvě u Zborova, za což zaplatilo svým životem téměř 200 mužů, reagoval slovy: „Potomci husitů, bojovavších ve jménu svobody, spravedlnosti a národní svéprávnosti, bratři! Svou husitskou chrabrostí zjednali jste si uznání Ruska a celého spojeneckého světa.“ Masaryk, který válku jako způsob řešení mezinárodních sporů důrazně odmítal, totiž vykládal boj legií v kontextu historického střetávání Slovanů a Germánů, respektive Čechů a Němců. Tím přidával válečnému úsilí vyšší smysl, neboť se stávalo z národní perspektivy nikoliv agresí, ale naopak defenzivním aktem. „Válka je zlo, ale obrana je mravně přípustná a nutná (...). Máme v naší minulosti veliký příklad národní obrany – války husitské,“ napsal v listu adresovaném 1. střeleckému pluku Mistra Jana Husi.
Mimochodem k husitské tradici se svými názvy odkazovaly i další legionářské oddíly, kupříkladu 2. střelecký pluk Jiřího z Poděbrad, 3. střelecký pluk Jana Žižky z Trocnova, 4. střelecký pluk Prokopa Holého nebo dělostřelecká brigáda Jana Roháče z Dubé. Husitský rudý kalich se stával součástí výzdoby vojenských praporů. Legionáři se totiž s Masarykovým pohledem vnitřně identifikovali. Své úsilí vnímali jako pokračování husitské tradice, vykládané z perspektivy 19. století, totiž odvěkého bránění se proti německému živlu, zastupovanému tentokrát skrze Habsburskou monarchii. Jan Hus a husitství se stávali předobrazem vytrvalosti, ctnosti a především vzorem, okolo kterého se mohli po evropských bojištích roztroušení krajané sjednotit. Slovy Jana Randáka, ztotožnění se s husitstvím pomáhalo dávat smysl do té doby bezprecedentnímu krveprolití světové války. Dobový narativ „konkrétně říkal, kým bojovníci a jejich představitelé jsou (...), o co usilují, jak sami své konání chápou či kdo je jejich nepřítel.“
Uvnitř samotných hranic Rakouska-Uherska se nicméně obyvatelstvo potýkalo – mimo hospodářské důsledky plynoucí z probíhající první světové války – s národním, politickým i kulturním útlakem. Jan Hus i husitství se stávali nežádoucími tématy. Snad i proto zakořenila husitská tradice s o to větší silou v nové Československé republice. Vždyť Jan Hus představoval respektovanou osobnost národních dějin i mezi mnohými římskokatolickými věřícími. Symbolickým, ale i hmatatelným výrazem husitského propojení s legionáři se pak stal Památník národního osvobození zbudovaný na pražském Vítkově mezi lety 1929–1938; na místě, kde dosáhl Jan Žižka jednoho ze svých nejslavnějších vítězství nad křižáckým vojskem. Ostatně samotní legionáři si své ztotožnění se s husitskými předky v meziválečném dvacetiletí aktivně připomínali, například skrze literární tvorbu. Uveďme jeden příklad za všechny: major František Vondráček publikoval svůj legionářský deník pod vše vypovídajícím názvem Husité dvacátého století. A Manifest legionářů, vydaný v roce 1924, uváděl: „Síla pravdy, práva a bratrství, která kdysi učinila z lidu Husova slavné bojovníky (...), znovu ožila v nás v boji za odčinění hanby a křivdy bělohorské.“
Bez nadsázky lze tedy říci, že se specifický národně-humanitní výklad odkazu Jana Husa a husitství stal jedním z pilířů české státnosti mezi lety 1918–1938.
Svůj sjednocovací potenciál česká kališnická tradice posléze prokázala také během těžkých roků druhé světové války. Pomalu se však blížil okamžik, kdy politické potřeby postavily po bok husitského kalicha srp a kladivo. Dědictví Jana Husa se mělo po dalších 40 let omezit na jediný rozměr; socialistický.
Jakub Marša
Na snímku plakát z legionářského vlaku jako výzdoba obytného vagónu československých legionářů.
Foto: Klára Matoušová
Český zápas č. 27 z 6.7. 2025
