Článek patriarchy Tomáše Butty otištěný v časopisu Husita č. 1 a č. 2 z roku 2024.
Letošní 600. výročí smrti známého vojevůdce Jana Žižky navrací do centra pozornosti tuto postavu nám vzdáleného středověku, ale i celé období husitství, s nímž je Žižka neodmyslitelně spjat. Husitství, které svůj název odvozuje od jména českého reformátora Jana Husa, po staletí vzbuzuje emotivní reakce, buď kladné, nebo záporné. Bylo vystaveno zjednodušujícím hodnocením, zatracování nebo naopak ideologickému zneužívání. Totéž platí o postavě Jana Žižky, který je spojován s dobou husitských válek a násilí, ke kterému docházelo, ačkoliv se všechny znepřátelené strany hlásily ke křesťanské víře a učení Ježíše Krista. Současní husitologové, jakými jsou prof. František Šmahel a prof. Petr Čornej, umožňují na tuto dobu nahlížet z určitého odstupu, který k vědeckému přístupu patří, stejně tak jako úsilí o co nejobjektivnější poznávání pravdy a historické reality na základě zkoumání pramenů a odborné literatury, která je však v případě husitství téměř nepřeberná. Na jedné straně nemůžeme pro svoji odlišnost měřit dobu středověku našimi měřítky, na druhé straně je pohled na historii – na motivy, na jednotlivé postavy a jejich jednání i konkrétní události – posuzován a hodnocen měřítky morálními a duchovními.
Pohledy na husity a Žižku v době osvícenství a v politickém programu T. G. Masaryka
Do 18. století přetrvávalo dvojí pojetí Jana Žižky. Na straně husitů a evangelíků byl oceňován jeho boj proti zkažené středověké církvi a to, že se postavil za reformní program. V katolickém prostředí byl považován za ničitele a vraha. Východiskem této charakteristiky bylo jeho líčení v České kronice Eneáše Silvia. V pobělohorských Čechách v čase protireformace byla určující tato druhá záporná podoba Žižky. Kladný vztah vůči němu byl projevován v reformačních kruzích v zahraničí.
Osvícenství přineslo nový pohled na husitství a Jana Žižku. Došlo k rehabilitaci Jana Husa jako vzdělance a toho, kdo se zapsal do dějin literatury českými spisy. O Husa byl větší zájem než o Žižku. Osvícenští myslitelé s filozofií lidskosti neměli kladný vztah ke středověkým náboženským válkám. Zásadní zlom nastal v působení Františka Palackého (1798 – 1876), který, mimořádně jazykově vybaven, se věnoval studiu pramenů. Ve svém spise s názvem Obrana husitství proti stanovisku německého historika Konstantina Höflera (1811 – 1891) píše: „Všecka znalost českých dějin byla čerpána pouze z dosavadních tištěných pramenů kronikářských a já byl první, kdo se jal je studovat z listin a rukopisů, mohu v pravdě tvrdit bez neskromnosti, že jsem první dějepisec, jehož dějiny mohly být podrobně k husitům spravedlivými.“ Palacký je autorem monumentálního díla Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Zprvu je psal pod rakouskou cenzurou, později je přepracovával. Z 11 svazků jich je 7 věnováno právě české reformaci. Podle Palackého byly husitské války prvním velkým mezinárodním bojem o zájmy nehmotné, o duchovní statky, o věroučné přesvědčení aneb pravdu, tedy o pouhé myšlenky a ideje, první vítězný boj svobody proti autoritě středověké centralizace. Palacký spojoval husitskou demokracii se zápasy moderní demokracie. Přestože Palacký přinesl nový pohled na husitství i Žižku, viděl hlavní přínos české reformace v Jednotě bratrské. Sám také pocházel ze starobylého rodu, který náležel k Jednotě bratrské. A Žižku nehodnotil Palacký tak kladně jako Husa. Žižka nedokázal násilím a krveprolitím zemi sjednotit. Teprve historik a politik Václav Vladivoj Tomek (1818 – 1905) přinesl novou interpretaci Žižky jako rozvážného státníka, ctitele královské moci a politického vůdce národa. Jeho kniha vyšla v roce 1879. Tomkův Žižka se stal všeobecně přijímaným v české společnosti a zdomácněl zvláště v umělecké sféře v literatuře i výtvarném umění.
T. G. Masaryk (1850 – 1937) vycházel z pojetí dějin Františka Palackého, a také on nadřazoval lidskost, humanitu, přikázání lásky k člověku nad revoluční cestu násilí, kterou neviděl jako řešení ve zlepšení politických a společenských podmínek. V čase první světové války se však v roce 1915 ve svém politickém programu veřejně vymezil proti válčícímu Rakousko-Uhersku. V proslulých projevech v Curychu a Ženevě k 500. výročí upálení M. J. Husa připomenul i Jana Žižku. „Hus, Žižka, Chelčický, Komenský jsou pro nás živoucím programem.“ „Naše reformace dává toto pravidlo: Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat, avšak budeme se proti němu bránit i železem.“ Husitská tradice sehrála významnou roli v zápase legionářů v době 1. světové války, formování samostatné československé armády, ale i při vzniku Československého státu. V roce 1924 probíhaly velkolepé oslavy k 500. výročí úmrtí Jana Žižky.
Historické bádání a interpretace husitství a Jana Žižky z různých hledisek a přístupů
Historik Josef Pekař (1870 – 1937) se v monumentální monografii o Žižkovi (4 svazky) postavil proti V. V. Tomkovi. Podle Pekaře je Palackého Žižka bližší skutečnosti. Podle Pekaře nemá husitství nic společného s moderním světem, patří do středověku.
Jiný pohled na Žižku, Husa a husitství přinesla marxistická husitologie. Hus byl viděn nikoli jako náboženský reformátor, ale jako sociální revolucionář. Celý koncept husitství byl chápán jako třídní boj. Husitství se stalo tzv. pokrokovou tradicí a ve svém zjednodušení a zkreslení nástrojem komunistické ideologie a propagandy. Představiteli marxistické husitologie byli Josef Macek (1922 – 1991), autor publikací Husitské revoluční hnutí (1952) a Tábor v husitském revolučním hnutí (1952 – 1955), a František Graus (1921 – 1989), který napsal práci Městská a venkovská chudina v době předhusitské (1955). Zajímavé jsou osudy těchto historiků husitství. První jmenovaný nesouhlasil s vpádem vojsk Varšavské smlouvy a v roce 1970 byl zbaven všech funkcí a nemohl publikovat v Československu, vycházely mu práce v zahraničí. Práce, která mu vyšla po smrti, je věnována víře a zbožnosti jagellonského věku (2001). Druhý z uvedených historiků po srpnu roku 1968 odešel do Německé spolkové republiky. Věnoval se studiu středověku a stal se odborníkem evropského formátu.
Prof. František Šmahel jako historik šel proti proudu tehdejší marxistické husitologie. Pracoval nejprve v Historickém ústavu ČSAV, v letech 1975 – 1979 pracoval jako řidič tramvaje a v letech 1980 – 1989 jako historik v Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře. Předložil dílo Husitská revoluce ve 4 svazcích (vyd. 1992). Napsal knihy o Janu Husovi, Jeronýmu Pražském i o Janu Žižkovi. Jeho kniha o Žižkovi vyšla v roce 1969 a znovu v roce 2021 po vydání monografie prof. Petra Čorneje. Podle Šmahela Žižka nebyl tolerantním utrakvistou. Byl vojákem, který vyžadoval poslušnost a disciplínu. V pohledu Šmahela byl Žižka konzervativní v chápání středověké společnosti. Je to zřejmé z jeho listů i tzv. vojenského řádu, kdy dodržoval v oslovení stavovské pořadí – knížata, páni, rytíři, měšťané, řemeslníci, sedláci. Šmahelova kniha obsahuje v příloze cenné prameny, respektive úryvky z nich a z děl historiků.
Dramatický příběh Jana Žižky a jeho životní zvraty podle prof. Petra Čorneje
Autorem rozsáhlého životopisu Jana Žižky zasazeného do širokých dějinných, společenských i kulturně-duchovních souvislostí je prof. Petr Čornej, přední znalec husitského období. Tato publikace s názvem Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka vyšla v roce 2019. Vyznačuje se odbornou fundovaností, obsažností pramenů a rozsahem literatury, a přitom vypravěčsky poutavou formou uvádí do Žižkovy dramatické životní cesty a pokouší se o nahlédnutí do jeho nitra – víry a myšlení vojevůdce určovaného středověkou mentalitou. Prof. Petr Čornej se věnuje i nábožensko-teologické tematice husitství a cituje častokrát Bibli. Vážím si toho, že mně pan profesor svoji knihu po jejím vydání věnoval a s hlubokým zájmem, pozorností a soustředěností jsem si ji přečetl a stále v ní nacházím mnoho nového. O mimořádném ohlasu tohoto díla svědčí i to, že se prodalo již více než 42 000 exemplářů této knihy. Následující stručné pojednání o Janu Žižkovi vychází z této knihy prof. Petra Čorneje s tím, že je potřeba především po této knize sáhnout a do ní se začíst.
Jan Žižka (kol. roku 1360 – 11. 10. 1424) se narodil v jižních Čechách v Trocnově nebo blízkém okolí. Byl šlechtického původu, i když náležel k nižší šlechtě, přesto si na tom zakládal. Své majetky v Trocnově a okolí však ztratil a stal se člověkem na okraji. Do roku 1405 působil ve vojenských službách mimo České království. Pak se stal členem bojové družiny Matěje řečeného Vůdce, která přepadávala kupecké vozy. Žižka byl považován za obávaného násilníka. Z pohledu tehdejšího práva byl nebezpečným zločincem a utíkal před zákonem.
Od krále Václava IV. však získal milost. Bylo mu 50 let a královskou milostí se před ním otevřela nová cesta, nová perspektiva. Stal se žoldnéřem a bojoval v Polsku. Později byl ve službách krále Václava IV. Podle prof. Čorneje činil Žižka pokání a jeho život získal nový směr. Rok 1409 byl pro Žižku přelomový. Chvíle, kdy Žižka získal milost, spadá do doby zápasu o prosazení reforem Jana Husa a jeho stoupenců.
Husitský program nápravy církve a společnosti původně s násilím vůbec nepočítal. Přerostl však v dramatických událostech v násilné jednání a války. Žižka jako voják se dal do služby husitského programu. Jako voják uvažoval tak, že nepřítele je třeba porazit mečem. Žižka se účastnil násilného převratu na Novoměstské radnici 30. června 1419 a tím i vzpoury proti panovníkovi, který mu udělil milost a kterému se zavázal původně sloužit. Žižka si však svým jednáním získal proslulost. Vstoupil do dějin na prahu šedesátky. Pokojná náboženská reformace, o niž šlo Husovi, se proměnila v násilnou revoluci – očistu pomocí zbraní. České země byly současně vystaveny křižácké výpravě. V čase obrany Prahy a Českých zemí se formují husitská vojska. Spor o dovolenosti války a užití tělesného meče probíhal mezi husitskými teology do roku 1421.
Žižka jako zkušený voják se zapojil do bitev u Nekmíře a u Sudoměře. Je považován za spoluzakladatele Tábora a stává se jedním z jeho čtyř hejtmanů. Stanul v čele polního vojska, kterému velel. V čase ohrožení přispěchal na pomoc Praze a přispěl k slavnému vítězství nad Zikmundovými vojsky v bitvě na Vítkově. Následovaly jeho další vítězné bitvy a dobytí měst jako např. Prachatice, hradů a klášterů. Žižka se stal tím, kdo po Čáslavském sněmu zasedal v zemské vládě. Husitská veřejnost spatřovala v jednookém hejtmanovi zkušeného, osvědčeného a úspěšného muže, který je podezíravý ke kompromisům.
Žižka v létě roku 1421 oslepl úplně nebo měl jen slabé zbytky zraku. Prožíval trauma a bezmocnost. Zakusil u Rábí zatmění a ohrožení života, ale znovu povstal. Prošel bezmocností a temnotou, ale stal se ještě nesmlouvavějším bojovníkem. V ohrožení Zikmundovými vojsky se rozhádaní pražané a táboři opět spojili. Pražané přivítali Žižku při jeho příjezdu do Prahy téměř jako panovníka. Když byl věrolomným způsobem dobyt Německý Brod, došlo zde také k velkým krutostem, Žižkovi se to příliš nezamlouvalo, a proto vyzval listem z roku 1423 k pokání. Druhá křížová výprava byla odražena a Žižka byl považován za toho, kdo se nejvíce o toto vítězství zasloužil. Nechal se pasovat na rytíře.
Dlouhodobější nesoulad mezi táborskými kněžími se týkal výkladu eucharistie, kdy Žižka trval na tradiční nauce o přítomnosti Ježíše Krista v živlech – svátostném chlebu a vínu, a také mu vadilo, že táborští kněží vstupovali do záležitostí světské vlády a snažili se uplatňovat politickou moc, což bylo podle jednoho ze čtyř pražských článků pravomocí pouze laiků, ne kněží. Táborští kněží měli zase výhrady k tvrdému boji, který Žižka nesmlouvavě vedl a který je proti evangelnímu Ježíšovu přikázání lásky.
Žižka opustil Tábor a spojil se s východočeskou husitskou šlechtou a městem Hradec Králové. Tyto strategické důvody měly vést k oslabení pozice Prahy a současně se mělo jednat o výchozí místo pro tažení na Moravu. Ideově Žižkovi vyhovoval kněz Ambrož, který v Hradci Králové provedl převrat a umožnil Žižkovi ovládnout Hradec Králové. Došlo k bitvě proti pražanům u Strauchova dvorce, kde stála „archa proti arše“. Archa je schrána na posvěcenou hostii nesená na tyči, jak to známe z vyobrazení v Jenském kodexu. Žižka porazil drastickým způsobem vojsko pražských husitů. Žižkovo východočeské bratrstvo se tak stalo třetí silou v zemi vedle pražanů a táborů. Pro toto vojsko vznikl tzv. Žižkův vojenský řád.
Umírnění husité, kteří upřednostňovali jednání, se na svatohavelském sněmu v roce 1424 spojili s katolíky, aby bylo připravováno jednání mezi oběma stranami. Tábor zachoval vůči Žižkovi neutralitu. Žižka se tak ocitl v určité izolaci. Měl být na něho spáchán atentát, který však byl prozrazen. Vojsko pražanů se vypravilo proti Žižkovi, ale bylo u Malešova zdrcujícím způsobem poraženo. Podle pozdější tradice z konce 15. století měly údajně být vozy naplněné kamením spuštěny údolím. Žižka, roztrpčený svatohavelskou aliancí, spojením pražských husitů s katolíky, chtěl se svým vojskem dobýt a potrestat Prahu. Hlavní představitel pražanů Jan Rokycana, který původně podpořil kampaň proti Žižkovi, se na Špitálském poli (v místě dnešního Karlína) se slepým vojevůdcem setkal. Prosil ho o prominutí viny a o ušetření Prahy. Žižka se zachoval jako státník. Výsledkem byla spolupráce mezi Žižkovým východočeským a pražským svazem. Byla dohodnuta společná výprava na Moravu a Žižka byl znovu v Praze uvítán se slávou. Tím byl konec svatohavelské alianci s katolíky, pro které to byl šok. Došlo ke spojení Prahy s Žižkovým východočeským svazem za podpory Tábora.
Husitská vojska se vydala na Moravu. A v této situaci, kdy stanula vojska u Přibyslavi, Žižka onemocněl. Dne 11. října 1424 umírá.
Církev československá husitská se aktivně zapojuje do připomínání v rámci akcí k 600. výročí úmrtí Jana Žižky, které se uskutečňují v průběhu celého roku 2024, ať již v Trocnově, Sudoměři, Táboře, Praze, Přibyslavi, tak i na dalších místech.
Tomáš Butta
