„…Víme o sobě, když z adresáře další jméno mažu a signál telefonu za závoj tmy nepronikne. Čísla a jména z paměti telefonu zmizí, zůstávají jen v paměti duše…“
(Stanislav Kubín: „Víme o sobě“ ze sbírky A stříbrný peníz …)
Prováděl jsem „úklid“ ve svém mobilu a narazil na jméno Petr Hladík. V té chvíli se mi podvědomě vybavila básníkova slova, uvedená výše a po krátkém zaváhání jsem s povzdechem Petrovo jméno, stisknutím příslušného tlačítka, vymazal ze seznamu svých kontaktů. Nebyl to projev neúcty vůči zesnulému příteli – vždyť i když zmizí telefonní číslo blízkého člověka z paměti telefonu, jeho nositel, jeho tvář, jeho skutky, zůstanou vpečetěny v paměti duše. Tak to krásně vyjádřil Standa Kubín.
Bratr Ing. Petr Hladík v mé paměti uložen rozhodně zůstane. Kdy jsme se poprvé setkali, si už nedovedu přesně vybavit. Bylo to však někdy na počátku sedmdesátých let, v tuhé totalitě. Tehdy jsem začal studovat bývalou Husovu bohosloveckou fakultu. Zpětně si uvědomuji, že v pozadí stál opět br. Miroslav Durchánek, nuselský farář a pozdější pražský biskup, můj duchovní otec, rádce, inspirátor, pod jehož vlivem jsem se také rozhodl ke studiu teologie. Br. Durchánek také nasměroval moje kroky do kostelíka Jana Křtitele Na prádle, kde se pravidelně konaly, v neděli v podvečer, tzv. songové bohoslužby (nejenom) pro mládež. A v tomto prostředí jsem se s Petrem seznámil. Patřil mezi aktivní organizátory bohoslužeb. Obětavě zajišťoval hostování farářů. Snažil se vždy pozvat toho, jehož kazatelský projev byl blízký mladým posluchačům. Hudební stránku bohoslužeb pak převážně obstarávali bratři Mikulečtí.
Kolem podvečerních bohoslužeb se vytvořilo milé společenství, kterému hodina společně prožitá, byla málo. A protože možnost nějaké klubovny v té době byla nemyslitelná, našli jsme přístřeší, které kdysi bylo odepřeno dokonce Ježíšovým rodičům – v hospodě. Ano, v hospodě Pod schůdky na Smíchově nás vždycky večer očekával rezervovaný salonek. Ideální prostor pro sdílení, rozhovory - nejenom nad slyšeným kázáním, ale také třeba pro obyčejné přátelské poklábosení. Nedílnou součástí byl společný zpěv s kytarou. Petr sám rád zpíval a byl velmi náročný na intonační čistotu projevu. Zpívali jsme nejenom křesťanské songy, spirituály, ale i písně trampské, národní i jiné….
Je nasnadě, že v tomto společenství jsme také plánovali další rozmanité akce, oslavy narozenin, svatby, různá výročí, atd. Při promýšlení programu na prázdniny jednou padl návrh: „Což se takhle vydat společně na vodu?“ Kdybychom tehdy psali zápis o našem sezení, stálo by v něm: „Přednesený návrh byl jednomyslně přijat všemi zúčastněnými.“ Toto rozhodnutí odstartovalo několikaletou sérii nezapomenutelných vodáckých výprav na Lužnici nebo Vltavu. Dlužno podotknout, že já jsem byl tehdy naprostý vodák - začátečník, křtěný pouze nuselským Botičem a byl jsem tak odkázán na zkušenosti ostatních. Ti už měli za sebou nejednu vodáckou dovolenou, zkušenosti a také bohatý slovník „vodácké latiny“, kterým mi naháněli hrůzu z nebezpečí rozběsněných vodních živlů, říčních jezů a šlajsen. A tehdy mě vzal pod svá ochranná křídla právě Petr Hladík. Ochotně mi nabídl místo ve své lodi, zapůjčil nezbytnou výbavu. A protože jsem byl nemajetným bohoslovcem, tak se také dokonce stal mým sponzorem a částečně financoval moje cestovní výdaje. Tiše, nenápadně, ve vší skromnosti. Tak, aby levice nevěděla, co dělá pravice.
Petr Hladík s přáteli na Lužnici v roce 1973
Během plavby mě trpělivě zaučoval do vodáckého řemesla, ukazoval různé finty a grify. Upozorňoval na nebezpečí, která mohla číhat na každém kroku. Petr mi často vštěpoval pravidlo, že vodák se může cvaknout (tj. převrátit) kdykoliv. Tehdy byla úplně jiná situace. Tábořit se mohlo téměř kdekoliv, kde se nám zalíbilo. A okolní příroda na tom byla také o dost lépe, než dnes. Jednou jsem se také zrovna kochal pohledem na jakéhosi pestrého ptáčka na větvi nad poklidně plynoucí řekou. Přitom jsem ovšem přehlédl balvan, vyčnívající náhle před naší přídí. Samozřejmě, kámen náraz vydržel, ale loď vyklopila posádku, obrátila se dnem vzhůru a dál se nechala unášet pokojným tokem řeky směrem k Bechyni. Když jsme pak zachraňovaly části naší výbavy plující po hladině, Petr, klidným hlasem pronesl památnou větu na moji adresu: „Čtyři oči máš a stejně ti to není nic platné!“ To byla jeho jediná reakce na moje fatální pochybení. Ale tato věta v naší partě zdomácněla a při různých podobných příležitostech s oblibou citována.
Po dokončení studii vedl Hospodin moje kroky do Jizerských Hor a frekvence našich setkávání značně prořídla. Ale věděli jsme o sobě.
Krásné setkání proběhlo např. u příležitosti Petrových 70. narozenin, které zorganizovala jeho dcera Anička právě v Kostelíku Na prádle, kdy jsme se se slzou v oku zavzpomínali na naše dávná mládežová bohoslužebná setkávání.
A nyní - po osmi letech jsem se najednou dozvěděl, že Petr je na tom moc špatně. Podle svých možností jsem se hned vydal na cestu do Dobříše a měl jsem to štěstí, že jsem Petra zastihl ještě orientovaného a vnímajícího. Nad dávnými fotografiemi jsme si vybavovali společná setkání, události, okamžiky. …Petr se usmíval tím svým charakteristickým milým úsměvem. I když jeho stav byl vážný, nikdy by mě nenapadlo, že ho vidím už naposledy. Řádění zákeřné nemoci necelý měsíc stupňovalo své běsnění až ke dni, o kterém říká kniha Kazatel, že „člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými…. A prach se vrátí do země, kde byl a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ (Kaz 12.5b - 7).
V poslední srpnové páteční odpoledne, kdy se jasné slunce marně snažilo zaplašit temnotu mého smutku, jsem kráčel Olšanským hřbitovem alejí věkovitých stromů, připomínající mohutnou chrámovou klenbu, k místu posledního rozloučení. Před obřadní síní se začínali scházet mnozí: rodina, přátelé, bratři a sestry z církve a náboženských obcí, ve kterých Petr zanechal nesmazatelnou stopu.
Dojemné bylo setkání s kamarády vodáky, kdy jsme se viděli s některými na posledy možná před čtyřiceti i více léty….
Obřadní síň se naplnila do posledního místa. Pohřební obřady citlivě vedla sestra farářka Ema Blažková z Kostela s. Václava na Zderaze. Domnívám se, že byla nejpovolanější osobou, pověřenou tak nesnadným úkolem. Petr Hladík byl totiž dlouholetým obětavým předsedou Rady starších a nejbližším spolupracovníkem sestry farářky. Mohla tedy v promluvě přehlédnout celý ten osmasedmdesátiletý život rodinný, profesní i společenský - zasvěceně, věrohodně a hlavně lidsky.
Každé rozloučení s blízkým člověkem je smutné. Křesťanská víra však bere smrti tragický rozměr. Petr Hladík byl věřící člověk, i když svou víru hlasitě nevykřikoval, ale prokazoval spíš tiše a pokorně skutky lásky a typickým úsměvem. V jeho blízkosti bylo člověku dobře. Výmluvně o tom hovořila i zaplněná obřadní síň a množství těch, kdo se přišli rozloučit a poděkovat za jeho dobrý život.
Posilujícím impulzem naděje víry, před závěrem rozloučení, se stala modlitba Otčenáš. Zažil jsem za svou farářskou praxi nesčíslné množství pohřebních obřadů, kdy se po výzvě ke společné modlitbě připojilo často jen pár nesmělých hlasů, nebo jsem se dokonce modlil jenom sám. Ještě jsem neslyšel tak hlasitě pronášenou modlitbu Páně, jako tomu bylo při závěru rozloučení s Petrem. „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“, modlila se celá obřadní síň nahlas a vroucně. A já jsem cítil ten pohyb vzhůru – tam, kde „on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všechno tvořím nové.“ (Zj 21. 3b – 5). K tomu lze říci pouze „Amen – tak staň se.“
Benjamin Mlýnek
Foto: Petr Hladík s přáteli na Lužnici v roce 1973, archiv Benjamina Mlýnka
