Pro vikariátní konferenci – září 2021
I. Můj osobní vztah k patriarchům CČSH a přijetí této funkce
K osobnosti dr. Karla Farského jsem přistupoval vždy s hlubokým zájmem a respektem. S jeho dílem, stejně tak s dílem G. A. Procházky a Františka Kováře jsem se mohl seznamovat z literatury a jejich písemného odkazu, který nám zanechali.
Osobně jsem mohl poznávat patriarchy Miroslava Nováka, Vratislava Štěpánka a Josefa Špaka. Miroslav Novák pravidelně přicházel na studentské bohoslužby do Husova sboru v Praze – Holešovicích. Vybavuji si ho, jak spolu s námi bohoslovci stál v půlkruhu před křížem při přijímání svátosti večeře Páně. Bratr Miroslav Novák na mě jako bohoslovce působil srdečně a bezprostředně se zájmem o druhé. Měl jsem možnost setkávat se a hovořit s bratrem Vratislavem Štěpánkem a také s jeho nástupcem bratrem Josefem Špakem, který vedl liturgickou komisi a sněmovní výbor, na jehož práci jsem se podílel. Bratr Štěpánek i bratr Špak byli muži s mnohými životními zkušenostmi a vyznačující se zbožností a láskou k církvi. Těžko bych si jako bohoslovec nebo farář představil situaci, že bych se mohl někdy stát patriarchou. Spíše jsem byl ve své mladické radikálnosti kritický vůči vedení církve i vůči jednotlivým biskupům. Nastaly však dramatické události a krize v církvi v době Jana Schwarze a po jeho odstoupení jsem se stal jedním z kandidátů na tuto funkci. Stál jsem v roce 2006 před otázkou, zda kandidaturu a funkci přijmout či nikoli. Podobně jsem před stejnou otázku byl postaven v roce 2013 a v letošním roce 2021. Kritika vedení církve může být někdy oprávněná, ale někdy také povrchní bez hlubších znalostí problémů a složitých souvislostí. Někdo zůstane jen u kritiky, ale odpovědnost a riziko na sebe vzít nechce. To jsem udělat nechtěl, proto jsem kandidaturu přijal a po zvolení do funkce patriarchy vstoupil.
II. K charakteru funkce patriarchy v CČSH
Co tvoří identitu a základní rysy naší církve? Můžeme odpovědět, že jsou to Základy víry, Liturgie podle dr. Karla Farského, husitská tradice, organizační uspořádání, na kterém se výrazně podílejí laičtí pracovníci, i církevní tisk Český zápas a některé další skutečnosti. Dovolím si vyslovit mínění, že k identitě naší církve náleží i funkce patriarchy. 1. Funkce patriarchy vyjadřuje naši samostatnost, nezávislost na jiném církevním uspořádání. Vystihuje totiž také správní kontinuitu církve. Církev se může obejít bez funkce patriarchy, je tomu tehdy, když v čele církve je správce církve, ale to je v období těžkém, jako byla doba protektorátu nebo pandemie, anebo v čase přechodném, jako tomu bylo po odstoupení M. Nováka v roce 1990 nebo J. Schwarze v roce 2005. Je možné, že do této funkce bude zvolena žena. V takovém případě by se nazývala generální biskupka s veškerými právy a povinnostmi patriarchy. 2. Funkce patriarchy má sjednocující roli. Tato funkce má církev sjednocovat, propojovat v její rozdílnosti. Ten, kdo je v této funkci nemá církev rozdělovat, posilovat rozdělení, ale má hledat cesty k jednotě, dorozumění a spolupráci. To je v situaci různosti zájmů a individualismu, ztrácejícího vědomí celku, velice obtížné. Je to o to více naléhavě potřebné, kdy jednotlivé diecéze své zájmy nadřazují nad zájem celku církve a může docházet ještě k větší atomizaci a fragmentaci. 3. Funkce patriarchy je vůdčího charakteru. To souvisí s pojetím vůdcovství či autority v křesťanství. Je to z mnoha stran promýšlené téma. V naší církvi se oslovujeme „bratři“, „sestro“, a to jak faráře či farářku, tak i biskupa a patriarchu. V církvi jsou nejen bratrské, ale i zaměstnanecké vztahy. Otázkou je, do jaké míry má být patriarcha otcovskou autoritou a do jaké míry doprovázejícím bratrem. 4. Funkce patriarchy má především duchovní povahu. Patriarcha či biskup je kněz, je duchovním, jehož autorita se opírá o Boží slovo, o evangelium, o Krista a jeho Ducha. Neuplatňuje moc a sílu, ale spoléhá na Božího Ducha (Za 4,6).
III. Co mě v této funkci neslo a nese
Předpokladem pro vykonávání této funkce je kladná a hluboce zakořeněná zkušenost s církví, s konkrétními věřícími a Kristu oddanými duchovními i laiky, s živým společenstvím a autentickou vírou. Tato hluboce do srdce vrytá zkušenost církve nám pomáhá, když se procházíme složitými situacemi, neřešitelnými konflikty a jednáními bez smysluplného konce. Co mně pomáhá, je teologie. Je to myšlení z určitého odstupu a povznesení se nad zlo, malost a nesmyslnost, s níž se v církvi a ve světě setkáváme, a s nimiž zápasíme. Teologii jako myšlení z víry a hledající pravdu v Božím Slově mně pomáhá i v praxi a řešení konkrétních praktických otázek. K různým problémům jsem se snažil vždy přistupovat jako teolog. Teologie nám pomáhá získávat určitý nadhled, který potřebujeme, abychom neupadli do pragmatismu, krátkozraké účelovosti a neztratili naději, která nás nese a je hybnou silou našeho jednání zaměřeného k Bohu a jeho království. Co nás v náročných situacích podpírá a posiluje, je přátelství. Jeden z vrcholných politiků říkal, že nemůže mít žádné přátele. Jako vlivný člověk se setkává s přátelstvím jenom předstíraným. Opravdové přátelé mít nemůže. Ve světě politiky, kde si lidé navzájem nemohou věřit, zůstává člověk zcela sám bez přátel. Člověk však potřebuje v životě přátele (Př 18,24). V církvi však nelze měřit vše jen přátelským vztahem a rozhodovat se podle toho, jak je znám, kdo je sympatický, a zda se k nám chová přátelsky. Stále se musíme od Krista učit velkorysosti a lásce, která přesahuje naše přirozené sympatie, ale vztahuje se i k nepřátelům.
IV. Oblasti působení patriarchy
Když jsem v roce 2006 vstupoval do služby patriarchy, tak jsem rozpoznal pět oblastí, do nichž budu muset upnout pozornost a své síly: 1. Dovnitř církve, 2. vzhledem k veřejnosti, 3. vzhledem k ekumeně, 4. vzhledem k teologické fakultě a 5. vzhledem ke sněmu.
Působení dovnitř církve má rozlehlé pole. Patriarcha koná duchovní správu v celku církve s respektem diecézních biskupů. Kladl jsem si vždy otázku, zda dát přednost akci ve vlastní církvi nebo v ekumeně. Vždyť oblast ekumeny je pro působení patriarchy také podstatná. Z mého hlediska je potřeba nejprve budovat a tvořit společenství vlastní církve a až následně se věnovat ekumeně. Dávám většinou přednost aktivitám ve vlastní církvi než v ekumeně. Pokud bychom netvořili vlastní společenství na předním místě, nemohli bychom ekumenu ani ničím obohatit. Někdo si představuje ekumenu tak, že jen přebírá od ostatních, co se mu zrovna líbí, a hodnot vlastní církve si neváží a přehlíží je. Vztah vzhledem k veřejnosti znamená především spolupracovat s obcemi, městy, kraji a nejrůznějšími institucemi a organizacemi, o to jsem vždy usiloval. Církev má být vzhledem k veřejnosti otevřená, ale vůči politice obezřetná a propojená s politickými stranami a politiky se má vyvarovat. Snažil jsem se vždy pěstovat dobré vztahy s univerzitou a fakultou. Víra a vzdělání se doplňují a navzájem se obohacují. Patriarcha ze své funkce předsedá sněmu. VIII. sněm byl zahájen v roce 2000 a zakončen v roce 2014. Jeho přínos nebyl dostatečně reflektován a zhodnocen. Sněm je především prací a otevřenou diskusí a rozhodování je až v závěrečné fázi. Nelze chtít rozhodovat o radikálních změnách, bez dostatečně hluboké práce a široké diskuse v církvi. Nový sněm je potřeba dobře připravit. Překotné změny a nerespektování stávajících řádů není k prospěchu církve.
V. Priority mého třetího funkčního období
O určitých prioritách jsem hovořil v předvolební diskusi, na volebním sněmu a také jsem je uvedl v dopise po svém zvolení, který byl rozeslán do náboženských obcí.
1. Je to tvořivé vyučování náboženství dětí a pastorační zájem o mladou generaci.
2. Spolupráce s laickými pracovníky církve.
3. Zájem o bohoslovce a jejich formace.
4. Moudré nakládání s majetkem a hospodaření církve s ohledem k její budoucnosti. Církev a její budoucnost záleží na mladé generaci, na aktivních věřících laicích, vzdělaných a nadšených pro Kristovo evangelium duchovních a na ekonomickém zázemí pro život a poslání naší církve.