Promluva v rodišti dr. Karla Farského dne 10. června 2023
Biblické texty: Ž 19,1-12; 1 J 2,3-8; Mt 5,43-48
Sestry a bratři,
naše dnešní bohoslužba se koná k památce prvního patriarchy dr. Karla Farského v jeho rodišti – Škodějově v Podkrkonoší.
Moje promluva bude mít tři části. Chtěl bych nejprve připomenout důležité okamžiky ze života Farského. Pak nahlédneme do jeho postily – sbírky kázání, kde hovoří o řádu Boží lásky. Vždyť toto téma prostupuje celým Farského dílem jako kazatele, učitele, ale i kněze a pastýře. Ve třetí části se pokusím ukázat, jak toto jeho svědectví o řádu Boží lásky vychází z Bible a z Ježíšova poselství, a co to znamená pro nás dnes.
Připomeňme si nejprve některé důležité a rozhodující okamžiky ze života vlasteneckého kněze a prvního patriarchy Církve československé husitské. Tim prvním důležitým okamžikem bylo jeho rozhodnutí stát se knězem. Vliv na toto rozhodnutí měla zbožnost jeho rodičů. Rodina chodila do kostela Nejsvětější Trojice v Roprachticích. Tento kostel byl Farskému blízký nejen prostorově, ale i jeho srdci, neboť v něm se utvářel jeho vztah živé a hluboké úcty vůči Bohu. Vliv měl na něho farář Josef Čermák z Roprachtic, který si všiml jeho schopností a doporučil, aby studoval v Praze (Sborník dr. K. Farského, s. 35). Jistě zde byl i vliv jeho strýce Josefa Farského, vyšehradského kanovníka, který ho podporoval a umožnil mu studium v Praze na arcibiskupském gymnáziu a teologické fakultě pražské univerzity. Farský se stal se doktorem teologie a vyučoval jako profesor náboženství na školách v Praze a v Plzni.
Události, které ho zasáhly, byly spojeny s dobou první světové války – hlubokou evropskou krizí. Farský začal vnímat rozpor mezi Ježíšovým poselstvím a mezi tehdejší hierarchickou církví opírající se o politickou moc a propojenou s ní. Církev se nemůže spojovat se státní politikou, která přivedla Evropu do války. Není správné „spojení trůnu a oltáře“. Církev se může spojit jen s „trůnem Ježíšovým“.
Farský jako vlastenecký a modernisticky zaměřený kněz se angažoval pro reformy tehdejší římskokatolické církve. Ty však uskutečněny nebyly a po neúspěšném jednání v Římě v červnu 1919 se situace mezi tehdejším vedením církve a reformními kněžími stále více vyostřovala. V lednu roku 1920 došlo v Národním domě na Smíchově k zásadnímu odvážnému rozhodnutí ustavení nové křesťanské církve – Církve československé, dnes Církve československé husitské. To byl další mimořádně těžký a náročný okamžik v životě Farského. Nikdo tehdy netušil, jak hlasování dopadne a předpokládalo se, že tento návrh většinu hlasů přítomných kněží nezíská. Přesto samostatná církevní organizace byla schválena. Někteří sice hlasovali pro novou církev, ale pak do ní sami nevstoupili. Na Farském leželo celé dílo nové církve. Nestačí se jen pro něco rozhodnout, ale důležité je pak za takovým rozhodnutím stát a naplňovat jej. Farský se pro dílo nové církve zcela nasadil. Vznikla tak a utvářela se církev svobodná a moderní, avšak navazující na dědictví Jana Husa a české reformace a vycházející ze základu, kterým je Kristus a jeho evangelium. Tato církev již umožnila během své staleté cesty uvěřit v Ježíše Krista mnoha lidem, také nám. Na Ježíšovi jako jediném, pevném a spolehlivém základě máme utvářet novodobou husitskou církev i dnes.
Osobnost Farského svým projevem a jednáním působila na své současníky mocným dojmem, jak se to dochovalo v řadě zachycených autentických svědectví a vzpomínek. Od doby jeho působení nás dělí mnoho desetiletí. Atmosféra doby, kdy žil a vystupoval, byla jiná, než je atmosféra, ve které žijeme my. Když pročítáme jeho postily – sbírky kázání, tak je tam zřejmý určující motiv – řád Boží lásky. Připomeňme si proto některé jeho myšlenky z postil.
Ježíš učí, že Bůh je Otec láskyplný k člověčenstvu a celému tvorstvu. A člověk že je součástkou světové harmonie, jejíž silou je láska Boží (Postily, s. 15).
Ježíš představuje Boha jako věčný, dobrý zákon a řád všehomíra, harmonický a souladný, jímž vládne a má vládnout člověk. Člověk ovšem může harmonii tohoto Božího řádu porušovat v sobě a okolo sebe. Rušení harmonie světové člověkem je hřích. Náboženství má lidskému hříchu bránit vléváním lásky k Bohu a tvorstvu do duše. Proto přikázání lásky nejvyšší. (Postily, s. 15-16). Podle Farského tento Boží zákon plně Ježíš chápal a s tímto řádem věčnosti se ztotožnil (J 10,30 J, 17,21). A tento zákon dal Ježíš poznat lidstvu (Postily, s. 81; s. 118). Pravý zázrak spočívá v proměně a napravení lidské vůle, aby člověk chtěl a snažil se usjednotit s věčným zákonem Boží lásky (Postily, s. 77).
Patřit k církvi znamená žít láskou. Znakem příslušnosti k Boží církvi je víra, ale především projevovaná láska, jak Farský zdůrazňuje. Jeho slovy řečeno: „Vědomá sounáležitost k Boží rodině má vyvolávat v každém zušlechťující city, skromnost a lásku a vlévat sebedůvěru, která by člověku nedovolovala snižovat se a zahazovat nedůstojné zlobě, jež je porušováním jednotícího zákona vševládné lásky Boží, dýšící vesmírem“ (Postily, cit. s. 50). Farský se však realisticky díval na vlastní církev a viděl, že ne všechno, co se v církvi děje, se slučuje s Božím řádem lásky. „V naší církvi se mnoho mluví o lásce a bratrství. V mnohých náboženských obcích se skutečně tento duch lásky i ujal… někde se jen spolkaří … jeden druhého přezírá, obviňuje, pomlouvá, kritizuje – poněvadž jinému se dosud nenaučil a jiného nedovede … A Farský cituje v tomto kázání apoštola Pavla: Za to se modlím, aby se naše láska stále více a více rozmáhala“ (Postily, s. 25).
Láska se má projevovat i v ekumenických vztazích – mezi křesťany různých vyznání a tradic. Farský viděl věroučné rozdíly mezi církvemi značné, a proto nepovedou k jednotě. Ale církve se mají sjednotit v lásce. Farský hovoří o „ekumenismu lásky“ a vychází přitom z 1. epištoly Janovy (Postily, s. 464-466).
Pravidelné obíhání nebeských těles po dané dráze vytváří vzájemnou souhru, střídají se roční doby, střídají se den a noc. O tom mluví žalm 19, kdy nebesa – vesmír dosvědčuje Boží slávu a stejně tak i jeho řád, který udržuje při životě (Ž 19,2.8). Ten, kdo vložil řád do stvoření, je tentýž jako ten, kdo dal zákon a přikázání lásky nám lidem. Farského myšlenky o „věčně živém zákoně všeho“ vycházejí z Bible a z poselství Ježíše. Věčně živý zákon je řád Boží lásky, neboť Bůh je láska (1 J 4,16). Farský často mluvil a psal o řádu v přírodě. Vložil to i do textu písně: „Lásky své nám pochopit dej míru, kterou všechno žije ve vesmíru“ (Zpěvník CČSH č. 171, 2. sloka). O slunci, svítícím na zemi, mluvil také Ježíš. Spatřuje slunce jako projev Božího vztahu k nám lidem (Mt 5,45). Neboť slunce není ani moc blízko, ale ani moc daleko, takže jeho vzdálenost vytváří možné a vhodné podmínky pro život na zemi. Světlo nebeského tělesa je symbolem duchovního neviditelného světla, kterým je Bůh sám (1 J 1,5). Světlo Boží lásky má mít v sobě každý křesťan. A toto světlo v sobě máme tehdy, když následujeme v životě Ježíše a naplňujeme řád jeho lásky.
Zamyšlení nad dílem a odkazem Karla Farského nás přivádí blíže k Ježíšovi a jeho poselství. Kéž v nás tato připomínka novodobého svědka víry probouzí větší touhu, abychom se sjednocovali v našem každodenním životě s řádem Boží lásky, který nám v plnosti dává poznávat a zakoušet Ježíš! Kéž nám k tomu v naší církvi, ale i všem ostatním, dopřává Bůh svoji hojnou milost!
Amen.