Úvaha ke Dni Země v dubnu 2024.
Sestry a bratři,
základem mého zamyšlení ke Dni Země jsou dva verše ze žalmu 115: „Jste Hospodinovi požehnaní; on učinil nebesa i zemi. Nebesa ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem“ (Ž 115,15-16). Ve zkratce tyto dva verše shrnují a ohlašují to, co je podrobně sdělováno v příběhu o stvoření na samém počátku Bible. Bůh tvoří nebe a zemi (Gn 1,1). Člověku je země, z níž pochází a s níž je spjat, darována a svěřena do opatrování a správy (Gn 1 26.28). Člověk je zahrnut Božím požehnáním (Gn 1,28).
Den Země je celosvětovou akcí, kdy máme myslet na důležitost naší Země a na životní prostředí. Na to však máme myslet nejen jeden den v roce, ale stále a průběžně. Letos připadá Den Země na pondělí 22. dubna. My se však zde u Lesní kaple dr. Karla Farského ve Škodějově scházíme dnes, neboť jedinečnost a význam Země si můžeme a máme uvědomovat kdykoli. Den Země je časově zařazen do jarního období, kdy se probouzí k novému životu příroda a kdy se projevuje viditelně div stvoření nově objevující se svěží zelení na zemi (Gn 1,12) a Bůh žehná tomu, co z ní raší (Ž 65,11). Uvědomujeme si, jak je člověk bytostně spjat se zemí. Země je jak planeta ve vesmíru, tak i půda pod nohama.
Ve vesmíru nejsou pro člověka vhodné podmínky, aby tam mohl žít. Člověk vysílá do vesmíru ke vzdáleným planetám pohyblivé technicky důmyslné objekty a roboty, kteří mohou nehostinným podmínkám odolávat, zatímco člověk by tam nepřežil. Kdyby se pro člověka vyskytovaly všude příznivé podmínky, tak by lidstvo snadno obsazovalo vesmír. V žalmu slyšíme: „Nebesa patří Hospodinu, zemi však dal lidem“. Člověk je upoután k Zemi, současně je přitahován nebem, vesmírem, neznámými prostory, planetami a galaxiemi. Člověk však potřebuje k životu vzduch, vodu, potřebuje světlo – oheň, potřebuje zemi, na které může pěstovat obilí a sklízet plody. Země je úžasným místem života. Je svěřena člověku k obdělávání, k pečování, ke správě. Země je velký zázrak. „Naše planeta, tento světle modrý bod ve vesmíru, je jedinečným místem. Jsme jejími správci v jedinečné a rozhodující době“, říká astronom a autor populárních publikací o vesmíru Martin Rees (O budoucnosti: Vyhlídky lidstva, s. 21). Ve světě je všechno jen dočasné. I Země má naplánovaný svůj „přirozený“ zánik, vypočítaný asi za 4 miliardy let (Martin Rees, s. 17). To však je pro naše časové uvažování hodně vzdálená budoucnost, ale ukazuje to na jedinečnost a nesamozřejmost Země.
V díle a řádu stvoření jsme spjati také se zvířaty. Člověk byl podle biblické zprávy stvořen ve stejný – šestý den jako pozemská zvířata (Gn 1,24-25). Člověk má však jedinečné určení – být Božím obrazem a jako takový je správcem země (Gn 1,26-27). Lidé dokáží učinit ze svěřené země nádhernou zahradu i přívětivou krajinu, ale i místo zkázy, zhouby a hrůzy. Země je poznamenána násilím člověka proti člověku a nesmyslně je na ní prolévána krev. Proto v Bibli je zaslíbeno, že v zemi budou přebývat lidé přímí (Př 2,11), pokorní (Ž 37,11) a spravedliví (Ž 37,29).
V žalmu 115., nad kterým uvažujeme, je také řeč o požehnání. Podobně je tomu i na počátku Bible ve zprávě o stvoření – člověk je obdařen Božím požehnáním (Gn 1,28). Bůh žehná zemi (Ž 65,11), žehná zvířatům (Gn 1,22), žehná člověku. „Jste Hospodinovi požehnaní“, slyšíme v žalmu. Žehná ten, kdo tvoří nebesa i zemi. Požehnání se netýká jen jednoho národa, ale všech věřících, a v posledu všech lidí, kteří obývají zemi. Protože Bůh stvořil Zemi pro všechny lidi a toto obdarování je pro nás společným darem, ale i závazkem a úkolem, aby mohla být země prostorem rozmanitého života a místem, nad kterým se rozprostírá Boží požehnání.