Kázání na Hod Boží velikonoční v březnu 2024.
Sestry a bratři,
událost velikonočního rána a prázdného hrobu navazuje na předcházející pašijové příběhy, ale i na celý Ježíšův pozemský život a jeho působení.
Situace po Ježíšově ukřižování, smrti a pohřbu nevedla k uklidnění. Ti, kteří na Ježíšově smrti měli zvláště svůj velký podíl, nebyli vůbec klidní. V Bibli jsou jako nepřátelé Ježíše označeni velekněží a farizeové. Ti si na Pilátovi vyžádali, aby vyslal k Ježíšovu hrobu ozbrojenou stráž. Smysl toho zřejmě bylo, aby u Ježíšova hrobu nebyly nepokoje. Aby nedošlo v těch místech ke srocování a nebyla vyvolána nějaká vzpoura, neboť situace byla napjatá. Ale nic takového se nedělo. U Ježíšova hrobu byl klid. Jen se tam časně ráno vydalo několik žen v čele s Marií z Magdaly. Kdysi veliké zástupy nadšených obdivovatelů Ježíše, semknutý kruh jeho učedníků, ale to už byla minulost. Nakonec zůstalo a přišlo jen několik žen. Tyto ženy chtěly prokázat úctu Ježíšovi jako zesnulému.
Ježíšův hrob byl střežen. Paradoxně stála u Ježíšova hrobu čestná stráž, jako když má pohřeb nebo výročí smrti významný státník. Později dokonce vznikl rytířský řád strážců Božího hrobu. Ti měli za úkol Ježíšův hrob, nad nímž byla zbudována bazilika, ve středověku strážit jako posvátné místo a zabránit jeho znevážení a zneuctění. Ale Pilátovi vojáci měli jinou úlohu.
Hrob byl zapečetěn jako definitivní tečka za Ježíšovým životem a za působením tohoto nežádoucího proroka, ve kterém velekněží a zákoníci i mnozí další spatřovali ohrožení svých představ o fungování náboženské a státní instituce. Ježíš náboženským vůdcům připomínal, že mají sloužit živému Bohu a ne svým představám a zájmům. A nositeli státní moci Pilátovi Ježíš dával najevo, že se má řídit podle pravdivých důkazů práva a spravedlnosti a nepodléhat tlaku davu a vlivných skupin. I když se tito lidé sebevíc snažili Ježíše ze světa zcela odstranit a vymazat jeho památku, přesto se jim to nepovedlo.
To, co se odehrálo třetí den po ukřižování a smrti Ježíše měly možnost zažít přímo ženy v čele s Marií z Magdaly. A podle evangelisty Matouše také římští vojáci.
Vojáci byli u ukřižování Ježíše a dokonce se na něm aktivně podíleli. Nyní byli někteří i u jeho hrobu. Jaké bylo překvapení všech, že hrob byl prázdný! Ježíš v něm už neležel!
Evangelista Matouš podává dvě verze prázdného hrobu. Jedna verze pochází od věrných žen, které slyší Božího posla a jeho velikonoční evangelium o tom, že Ježíš nezůstal v hrobě, ale byl vzkříšen. A pak se s ním dokonce ženy potkávají, uctívají ho, ne již jako mrtvého, ale jako živého. Ježíš je na cestě, je v pohybu, jako byl během svého pozemského působení stále na cestách. Tak i vzkříšený a živý Ježíš je ve světě, dál působí, i když jinak než dříve – skrze své učedníky, skrze církev, kterou shromažďuje a obnovuje svým slovem a Duchem.
Jedna verze je verzí věrných žen, že „Ježíš je živý“. Druhá verze je verze vojáků. „Někdo z hrobu Ježíšovo tělo ukradl.“ Ještě za to dostali zaplaceno, aby takovou verzi šířili.
Tak to bývá. Jedna událost a dva její různé výklady. A to zcela rozdílné a opačné. Ke všemu se dá takto přistupovat, také k velikonočnímu tajemství. Ve velikonočních událostech nejde o nic menšího, než je víra. Rozlišuje se někdy víra a důvěra. Víra je bez jakékoliv zkušenosti, důkazů. A důvěra se utváří na základě toho, o čem jsme se přesvědčili. Velikonoční víra je založena na tom, o čem se nemůžeme přesvědčit. Tuto výsadu osobní zkušenosti měly ženy a učedníci, kteří se s Ježíšem setkali. On se jim dal poznat, že je to skutečně on. Toho, kterého před tím znali jako svého učitele, mohli nyní poznat v jeho jiné podobě, která se vymyká naší smyslové zkušenosti a rozumovým úvahám.
Ježíšův kříž se stal pro jeho učedníky těžkou zkouškou víry a důvěry. Pašijní příběh můžeme chápat jako nejhlubší krizi víry v Boha, kterého Ježíš hlásal. Ten, který byl učedníky považován a lidmi oslavován jako mocný Boží prorok, který učí moudrosti a uzdravuje z nemocí. Náhle se stal zcela bezmocným na kříži. První víra se rozplynula. Důvěra se všemi předcházejícími zkušenostmi byla otřesena a ztracena.
Velikonoční víra je jiná než ta předcházející, jakou měli učedníci na počátku. Prvotní víra byla hodně poznamenána lidskými představami. Učedníci, včetně Petra, museli projít obnovou víry. Nebylo to ani pro učedníky jednoduché, neboť zpočátku nevěřili, že Ježíš je živý. Bůh dal nový dar víry těm, kteří ji ztratili a nechali se zviklat pochybnostmi. I naše víra prochází různými zkouškami a pochybnostmi. Právě proto jsme jako ženy i učedníci pozváni ke slyšení radostného evangelia. Velikonoce se tak stávají zdrojem a obnovou naší víry v toho, který byl mrtev a hle, živ je na věky věků (Zj 1,18). Amen.