Promluva na Velký pátek v březnu 2024.
„V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko.“ J 19,41-42
Sestry a bratři, pokoj vám všem!
Křížová cesta, vycházející dějově z pašijových biblických událostí, končí uložením Kristova těla do hrobu.
Hrob je obrazem konce pozemského života. Je znamením hranice a předělem mezi bytím v tomto světě a oblastí, do níž není přístupné žádnému živému člověku nahlížet. Tato oblast konce pozemské cesty života vzbuzovala vždy lidskou představivost i uměleckou tvořivost.
Snaha zachovat v neporušeném stavu lidské tělo po smrti faraonů a významných hodnostářů byla příznačná pro starověký Egypt. Monumentální pyramidy a hrobky s obrazovou výzdobou i zdobný sarkofág měly vzbudit dojem velikosti člověka, který však již smrtí jednou provždy z tohoto světa odešel. Za tímto způsobem pohřbívání ve starověku je tušení věčného života a touha člověka po nesmrtelnosti.
Jaké byly hroby praotců víry, Mojžíše a izraelských králů, o kterých se dovídáme v Bibli? Byly to vyhloubené otvory ve skalách či přírodní jeskyně, jak o tom slyšíme při pohřbívání praotců Abrahama a jeho ženy Sáry (Gn 23,19), stejně tak Izáka a jeho žen Rebeky a Lei (Gn 35,29; Gn 49,31). Byla to podzemní jeskyně v Makpele v Hebronu nedaleko Mamre – místa, kde se Abraham setkal s Hospodinem (Gn 18,1). Dnes se toto místo nazývá jeskyně patriarchů.
V případě praotců je zřetelně užitá opakující se formulace „zesnul a byl připojen ke svému lidu“. Oproti hrobkám egyptských faraónů byly hroby biblických praotců velmi prosté, ale přesto oni byli pohřbeni pod Božím zaslíbením. Patří k Hospodinovu lidu, a to v životě, ale i ve smrti. Smrt neruší toto společenství jeho lidu, se kterým Hospodin uzavřel natrvalo svoji smlouvu (Mt 22,31-32; Mt 8,11; srov. L 16,19-31).
Mojžíšův hrob nebyl vůbec známý. Konec jeho života byl zahalen tajemstvím (Dt 34,5).
Král David byl pohřben v Jeruzalémě – ve městě, které založil jako hlavní sídlo království (1Kr 2,10 – srov. Sk 2,29). Tam byl pohřben i jeho syn král Šalamoun (1Kr 11,43). V případě židovských králů se vyskytuje stále se opakující formulace „ulehl ke svým otcům“.
Zamýšlíme-li se nad Ježíšovým hrobem, tak se rozhodně nepodobal hrobkám starověkých faraónů a hodnostářů. Přesto jeho pohřbení přičiněním Josefa z Arimatie bylo důstojné – včetně vonných látek a cenného lněného plátna, do kterého bylo zavinuto Ježíšovo tělo (Mk 15,46, J 20,6-7). Jeho hrob se podobal prosté jeskyni praotců, s Mojžíšem ho spojuje záhada jeho konce. O hrobu Ježíše Krista se sice vědělo, kde je, ale tělo v něm nebylo. S židovskými králi Ježíše zase pojí místo jeho hrobu – Jeruzalém. Jestliže králové „uléhali k otcům“ – ke svým zesnulým předkům, tak Ježíšův hrob naopak byl zcela nový, prázdný, nikdo v něm nebyl pohřben. Ježíš neodešel „k otcům“ – k zesnulým předkům, ale k živému Otci, Bohu, který je původce a dárce života.
V kostele sv. Václava na Zderaze v Praze 2 – Novém Městě je znázorněn Ježíšův hrob podle představivosti umělce Františka Bílka a v obzoru jeho víry a mystického vnímání biblického příběhu o Ježíšově pohřbení.
Jak asi vypadal skutečný Ježíšův hrob? Podle podobného hrobu z té doby i místa je popisován takto: vchod byl nízký, takže bylo potřeba se hluboce sehnout, chtěl-li někdo vidět dovnitř (srov. J 20,5.11). Projít bylo možné jen po kolenou. Na pravé straně byl ve zdi polokruhový výklenek, jehož základna se podobala vyhloubené lavičce. Byla asi dva metry dlouhá, půl metru vysoká a přes šedesát centimetrů široká. Jejím středem probíhala prohlubeň, do které bylo položeno tělo zesnulého. Vstup do hrobu byl zavalen kamenem (Mk 15,46; Mk 16,3; srov. J 11,38).
Ježíšův hrob byl, dá se říci, prostý a v té době běžný. A přesto to byl hrob výjimečný.
Ve starověku se u hrobů umísťovaly kamenné stély. Na nich byly vyryty tituly, hodnosti, zásluhy. Před nějakou dobou jsem zaslechl, jak jeden člověk s určitou ironií zavtipkoval: „Víte, jak je titul důležitý? Jak se bude vyjímat na náhrobku?“ Ale Ježíš nic takového neměl – žádnou kamennou stélu s tituly, hodnostmi a funkcemi. Jediný titul měl umístěný na kříži a to takový, kvůli kterému byl ukřižován (Mk 15,26). Tváří v tvář smrti není důležitý ani titul, ani hodnosti, ani zásluhy, ani majetek. Odejdeme z tohoto světa s prázdnýma rukama, jak je to vysloveno v 1. listě Timoteovi: „Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést“ (1Tm 6,7). Hrob je místem, kde se všechno, na čem si člověk zakládá, stává nepodstatné, nedůležité a malicherné. Ježíšův hrob je místem, kde se všechno přehodnocuje, kde vše klamné padá, oslňující se ztrácí v temnotě, bohatství světa se proměňuje v prázdnotu, moc a síla se propadají do nicoty. Ježíšův hrob je místem, kde obstojí jenom víra, důvěra v Boha a odevzdání se do jeho mocných a milostiplných rukou.
Ježíšův hrob je pod zvláštním Božím zaslíbením (Ž 16,9-11; Sk 2,27.31; Sk 13,35-37). Pohledem do Ježíšova hrobu se před námi mohou otevírat nekonečné obzory velikonoční víry.