Kázání na církevním zastupitelstvu v listopadu 2023.
Sestry a bratři,
z bohatství Knihy žalmů jsem vybral žalm 62. Podobně jako další žalmy, měl i tento původně své místo v bohoslužbě Božího lidu. Přednášel ho sólově kněz či přední zpěvák, jak je uvedeno v úvodním nadpisu (Ž 62,1). Lid se shromažďuje před Hospodinem v každém čase (Ž 62,9). Bůh ke svému lidu promlouvá (Ž 62,12) a lid má slyšet jeho slovo a správně mu rozumět.
Tento žalm má trojí charakter – spirituální, etický a výkladový. Spirituální charakter je vyjádřen zaměřením k Bohu, upnutím se k němu celým nitrem, celým srdcem a celou svou bytostí. Jeho etický zřetel je patrný v pohledu na svět, ve kterém se my lidé projevujeme špatností, vzájemnou nevraživostí, zlobou a pošetilostí. A výkladový smysl žalmu se dotýká otázky správného slyšení a porozumění tomu, co nám Bůh říká.
„Jen v Bohu se ztiší duše má“ (Ž 62,2a). Zklidnění, ztišení, mlčení, důvěřivé odevzdání, vnitřní osvobození od všeho toho, co na nás ze všech stran doléhá a co nás svírá a trápí. Jde o hluboký životní postoj, který nám může poskytnout jen víra. Uprostřed každé vřavy, nejistoty, překotných změn, otřesů, neklidu, zmatenosti a ohrožení ví žalmista o Boží nepohnutosti. Pro tuto Boží nepohnutelnost, stálost a neotřesitelnost jsou v žalmu užity dva obrazy – skála a hrad. Skála a hrad či tvrz jsou častá obrazná vyjádření v Davidových žalmech (2 Sa 22,2; Ž 31,4; Ž 94,22). Prorok Izajáš nazývá Hospodina skalou věků (Iz 26,4). Skála je pevná, monumentální, strmí vzhůru k nebi. Lidé a lidské generace přicházejí a odcházejí, ale skála stále zůstává stát na svém místě. A hrad na vyvýšeném pahorku poskytuje útočiště a ochranu těm, kdo jsou uvnitř. Jeho nedobytnost odradí všechny obléhající a útočící nepřátele. Tento biblický a žalmový obraz užil i reformátor Martin Luther ve své známé písni „Je pevným hradem Pán Bůh náš“ (Zpěvník CČSH, č. 7).
Žalm 62 má silné etické poselství. Odhaluje lež a lidskou přetvářku. „Ve lhaní zálibu si našli, žehnají ústy, zlořečí v nitru“ (Ž 62,5). Člověk si na lež postupně může zvykat, a nakonec mu přináší i vnitřní uspokojení. Přetvářka znamená: něco jiného si myslet a něco jiného navenek říkat. Židovský básník Viktor Fischel přeložil tento verš takto: „do tváře mu žehná, v srdci ho však proklíná.“ Další lidský projev, který žalm odkrývá, je spoléhání na urozenost (Ž 62,10; srov. Ž 4,3; 1 K 1,26). Je to touha být někým významným a důležitým, patřit mezi elitu, mezi celebrity. V žalmu je to však označeno jako „zdání“. Další životní postoj, který je stavěn v tomto žalmu do kritického světla, je spoléhání na majetek. I když majetek narůstá, člověk k němu nemá upnout své srdce (Ž 62,11b). A kriticky je spatřován také „útisk“ (Ž 62,11a), tedy násilí. Vždyť útisk vzbuzuje odpor a násilí plodí zase jen další násilí.
Pro takové lidské záporné jednání je v žalmu užit obraz nahnuté, nestabilní zdi. I když na čas může zeď krásně vypadat, může být nabílená, vylepšená, ozdobená, nemá však žádný pevný základ a časem se zbortí a rozpadne. Naproti tomu skála a hrad zůstávají stát pevně a nepohnutě.
Kraličtí ve výkladu tohoto žalmu upozorňovali, že v popisu záporných vlastností a projevů se nejedná o nějaké jednotlivce ani o nějakou skupinu, ale o lidi jako takové, o každého z nás. Kraličtí odkazují na list apoštola Pavla, na 3. kapitolu listu Římanům, kde je řečeno, že hříšné jednání zasahuje všechny (Ř 3,10-12). Všichni jsou před Božím soudem. Každému Bůh odplatí podle jeho skutků (Ž 62,13b; srov. Mt 16,27, Ř 2,6).
Žalm má poselství duchovní, etické, ale i výkladové. Zaměřme ještě proto pozornost na verš 12.: „Bůh promluvil jednou, dvojí věc jsem slyšel“ (Ž 62,12). Týká se to toho, jak slyšíme Boží slovo, jak mu rozumíme, jak jej vykládáme. Lidé jedno stejné slovo – i Boží slovo – mohou slyšet různě. A někdy zcela odlišně. Je to stejné slovo, stejný biblický text, a přitom může být vykládán a chápán naprosto odlišně. Ale i člověk sám může jedno slovo chápat rozdílně. Jednou je slyší tak, a podruhé jinak. V žalmu 62 je tato „dvojí věc“, toto „dvojí slyšení“ zcela konkretizováno: „Bohu patří moc i milosrdenství (Ž 62,12b-13a). Na jedné straně je Boží moc, síla a svrchovanost, a na druhé straně jeho milosrdenství. O obojím Písmo svaté a Boží slovo svědčí. Zdůrazňování moci a autority bez milosrdenství vede k nelidskému přístupu, který je vzdálen od jednání Ježíše. Zdůraznění milosrdenství bez Boží autority a moci se může stávat vyprázdněným a laciným.
Sestry a bratři,
žalm 62. obsahuje duchovní bohatství a prověřenou zkušenost víry. Vždyť můžeme hledat, poznávat a zkoušet uprostřed veškeré nejistoty hlubokou jistotu v Bohu. A k této jistotě máme přivádět i druhé lidi.
V církvi máme naslouchat Božímu slovu v jeho plnosti, neboť nás vede k poznávání Boží velikosti, vyvýšenosti a svrchovanosti nad námi, ale i k jeho milosrdenství, shovívavosti a soucitu s námi, i s každým člověkem. Amen.