Sestry a bratři,
myslíme na kněze a kazatele doby husitské Jana Želivského. Setkáváme se na Novém Městě Pražském, se kterým je jeho působení spjato. Již dříve před několika roky jsem právě v tomto kostele kázal k památce této osobnosti, ale také v našem sboru v Humpolci, kde se narodil.
V letošním roce tam chceme druhou dubnovou sobotu uspořádat akci a navštívit Jiřice na Vysočině, kde se nachází tzv. Želivského lípa.
Každé hnutí, které usiluje o změny kritického stavu, se člení zpravidla na radikální křídlo, střed a konzervativní uskupení. Bylo tomu tak právě v husitství. Navenek mohlo husitství působit jednotně, ale uvnitř se rozdělovalo na různé směry. Jan Želivský patřil právě k radikálním stoupencům reformy. Želivský dokázal být v určitém období spojovatelem mezi umírněnými pražany a radikálními tábory. Ale později již jeho radikálnost začala vadit. Na Želivském vidíme, jak se původně z mnicha a horlivého reformního kazatele stává politický vůdce. Prolíná se tak v něm náboženství a politika. Ve středověku bylo běžné, že papežové a biskupové zasahovali do politických záležitostí. Proto jeden ze čtyř pražských článků se týkal toho, že kněží nemají mít ani nadměrný majetek, ale ani politickou moc. Bylo to požadováno proto, aby se kněží mohli naplno věnovat svému poslání kázání evangelia. Náboženství a politika jsou sice specifické oblasti, ale v reálném světě se dotýkají a někdy splývají nebo se zaměňují. Bylo tomu tak ve středověku, ale je tomu tak do značné míry i dnes. Vždy je třeba rozlišit politický názor od Božího slova. Jan Želivský si získal oblibu jako kazatel, zvláště u chudších vrstev na Novém Městě Pražském a tím i politický vliv. Toto jeho přímé zasahování do politiky se stalo terčem kritiky, neboť jako kněz si měl zachovat určitý odstup. Kritizoval ho za to muž středu Jakoubek ze Stříbra. Paradoxně, ale i on jako duchovní a teolog byl politicky vlivný, i když o žádné hodnosti a funkce nestál. Přesto Jakoubek viděl jako prostředek nápravy důsledně slovo, zatímco Želivský přitakal i násilným akcím.
Ve středověku se rozlišovaly dva meče – meč duchovní a meč tělesný. Na jedné straně slovo a na druhé straně skutečná síla a použití zbraní. Podle Jana Husa v jeho výkladu Desatera kněží mají užívat výhradně meč duchovní, meč Božího slova. Skutečný meč mají používat páni a rytíři. Do radikálního pacifismu dovedl toto Husovo učení Petr Chelčický, který prosazoval názor, že každý křesťan, nejen kněz, má vést výlučně duchovní boj. Husitství, ač původně se projevovalo jako křesťanská náboženská obnova, propojuje náboženskou stránku se sociální, ekonomickou a politickou. Kněží vstupovali do politiky, reagovali na sociální, ekonomické a politické otázky i ve svých kázáních. Museli se vyrovnávat s otázkou, zda se bránit, když dojde k napadení. Obranu připouštěl Mistr Jan Hus i Mistr Jakoubek ze Stříbra, ale později v době třicetileté války i Jan Amos Komenský.
Vraťme se však k Želivskému. Byl to kazatel radikálních pražských vrstev, vyznačoval se silným národnostním cítěním a projevoval solidaritu s lidmi chudými a potlačovanými, jak je to patrné z jeho kázání, jejichž záznamy se dochovaly. Hranice a odlišení duchovního a fyzického boje nejsou u něho tak zřetelné, jako u Jakoubka. Želivskému se duchovní boj proměňuje ve fyzický. Sám sice zbraň neužíval, zbraně však nosili ti, kteří ho obklopovali.
Cesta Jana Želivského k osudnému dni je příběhem kněze, který vstoupil do politiky a chtěl užít politickou moc k dobrým cílům. Jenomže i ty nejlepší úmysly, dobré záměry a ušlechtilé ideje se lidským hříchem a slabostí mění v něco jiného, než to bylo původně zamýšleno. Užité násilí plodí zase jen další násilí.
Politika náleží k lidskému životu a je důležitá pro správu veřejných záležitostí a dobro společnosti. Přesto se setkáváme s tím, že politika staví lidi proti sobě. Politická moc a vliv se staly pro Želivského ošidnými. I on však patří mezi význačné postavy husitství a je kazatelem evangelia chudým a utiskovaným, na kterého nemáme zapomínat.
Březen L. P. 2022