Vážení přítomní, milé sestry a milí bratři, zdravím vás v závěru bohoslužby při konání diecézního shromáždění plzeňské diecéze Církve československé husitské.
V letošním roce jsem navštívil synody pražské diecéze, královéhradecké diecéze, brněnské diecéze i olomoucké diecéze a účastnil se živých diskusí o otázkách církve i společnosti.
Na synodě vaší diecéze jsem osobně nebyl – zaslal jsem vám svůj dopis. Proto jsem se rozhodl účastnit se vašeho diecézního shromáždění tak, jako se těchto shromáždění příležitostně účastním v různých diecézích.
Začnu pohledem do ekumeny. Zřejmě jste zaznamenali, že v Římskokatolické církvi probíhá tzv. synodální proces. Jedná se o aktivitu „zdola“, které papež František vytvořil prostor vyhlášením v říjnu 2021. Někteří jste možná byli i v rámci ekumenických vztahů do tohoto dialogu přizváni, neboť tento proces synodality – společné cesty Božího lidu – má i významný ekumenický rozměr. Pro nás je tento dialog, který probíhá uvnitř Římskokatolické církve, v mnohém zajímavý i inspirující.
Chtěl bych zmínit tři skutečnosti. Tou první je samotný dialog. Všichni mají možnost otevřeně hovořit a vyjádřit svůj názor. Právě otevřený rozhovor byl od počátku příznačný pro naši církev. Tou druhou je důraz na obecné kněžství všech pokřtěných, tedy na laiky. Církev netvoří jen kněží s biskupem, ale nezastupitelné postavení a význam mají laici, věřící. S tím souvisí i další téma, vyskytující se v diskuzích v Římskokatolické církvi, a to je tvorba pastoračních rad a hospodářských rad. Tedy to, co od počátku měla naše církev jako rady starších. Rada starších je nepostradatelný orgán v organizaci naší církve a podpora pro životaschopnost náboženské obce. Kde rada starších není, tam něco podstatného chybí.
Všechny církve u nás se vedle své duchovenské činnosti musejí věnovat také ekonomickému zajištění vzhledem k hospodářské nezávislosti na státu. To vyžaduje velmi obezřetné a odpovědné hospodaření se svěřenými prostředky, které jsou určeny pro budoucí financování duchovních.
Často se mi vrací do mysli Ježíšovo slovo z kázání na hoře: „Nepřišel jsem zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17). A s ním je spojeno i slovo apoštola Pavla: „Láska je naplněním zákona“(Ř 13,10). Ježíš je tím, kdo neruší, neodstraňuje a neodepisuje, ale naopak je tím, kdo dává věcem pravý smysl. On naplňuje tužby a zaslíbení proroků, on staví Desatero do nového světla, když ukazuje, že jeho smyslem je láska. Duchem Ježíše Krista a jeho láskou má být naplněno všechno. Nejen zákon, ale vše. Připomeňme si charakteristiku naší církve – „naplnit současné snažení mravní a poznání vědecké Duchem Kristovým“. Máme naplňovat naše poslání, máme naplňovat naše úkoly, máme naplňovat naše sliby. Máme naplňovat naše sbory živým společenstvím věřících. Máme naplňovat naše vztahy skutečnou bratrskou láskou a zájmem o druhé, nejen o sebe. Opakem naplnění je prázdnota, zmar. Máme směrovat k plnosti v Kristu. Uvědomujeme si, že k této plnosti máme někdy velmi daleko.
Ať nás Kristus naplňuje svým Duchem lásky a pokoje! Ať společně můžeme naplňovat poslání husitské církve. K tomu nechť nám všem dává Bůh svou moudrost a dobrou vůli!
České Budějovice
Říjen L. P. 2022