Konference, která se výslovně zabývala duchovní správou jako ústředním tématem, se konala v roce 2007 v Praze. Tehdy vznikal sněmovní dokument „Služby v církvi“ a představil jej bratr dr. Petr Šandera, předseda naukového výboru.
V té době se znovu otevřela otázka financování církví a platů duchovních a řešili jsme také vnitrocírkevní problémy. Další konference věnovaná duchovní správě se uskutečnila v roce 2017 v Brně. Již od roku 2013 vznikala tzv. duchovenská pragmatika a vedla se o ní diskuse zejména v biskupské radě.
Tato „duchovenská pragmatika“ se měla stát podkladem pro odměňování duchovních, které přešlo ze strany státu do rukou církve podle jejích vlastních předpisů a rozhodování biskupů a diecézních rad. Tuto dobu a konferenci v Brně a její zaměření odráží moje publikace „Témata z duchovenské praxe“, kde je vřazena i „duchovenská pragmatika“, respektive rozsah činnosti duchovního.
Duchovní správa se neztotožňuje se správou církve v obecném a nejširším významu, neboť do správy církve náleží záležitosti personální, organizačně právní, hospodářské i kázeňské, jako je kárné řízení. V těchto uvedených oblastech správy církve v nejširším pojetí nerozhodují v naší církvi jen biskupové nebo kněží, ale nezastupitelné místo ve spolurozhodování mají mít laici – zástupci věřících z náboženských obcí. Pojem „duchovní správa“ se vztahuje k vlastnímu poslání církve, které má duchovní, náboženskou a pastorační povahu a má vazbu na Ježíše Krista a jeho autoritu a činnost Učitele, Kněze a Pastýře. Na druhou stranu v církvi všechno tomuto duchovnímu poslání a nejvyšší autoritě Krista či Kristova ducha má sloužit, jak majetek, tak organizace, personální rozhodování, tak i tvorba a uplatňování řádů, právo a kázeň.
Duchovní správa je obsáhlou soustavou konkrétních úkolů a rozdělené odpovědnosti, vztahující se k poslání církve danému Ježíšem Kristem. Duchovní správa není tedy jen záležitostí organizačně-sociální, ale je předně spirituálně teologického rázu. Otázkou je, co se dá považovat za „nadčasové“, trvalé a nepominutelné, za podstatné a základní, co vychází z poslání daného Kristem, a co naopak podléhá nezbytným proměnám a změnám, ke kterým dochází ve společnosti a lidském životě. Stále je potřebné klást si otázku, co je posláním církve, v čem je církev jedinečná a nezastupitelná a v čem je blízká a podobná jiným organizacím, institucím a aktivitám. Nejde jen o to přizpůsobovat se za každou cenu změnám, které ve společnosti probíhají, ale naplňovat vlastní poslání. Na druhou stranu naplňovat Kristovo poslání není možné bez porozumění změnám, k nimž dochází, a znalosti situace a podmínek života lidí a jejich vnímání a prožívání skutečnosti.
Podoba semináře znamená možnost zapojení se do diskuse a společné práce. Můžeme si tak předávat a sdílet skutečnosti z náboženských obcí a diecézí z různých míst. Podle přihlášených na tento seminář se ukazuje, že se přihlásili právě ti, kterým otázky týkající se přítomnosti i budoucnosti naší církve leží nejen v mysli, ale i v srdci. Východiskem k rozhovorům budou příspěvky teologů a duchovních. Bratr dr. Petr Šandera se dlouhodobě věnuje duchovní formaci jednotlivců, skupin i společenství obce. Bratr dr. Jiří Vogel se jako systematický teolog zabývá ekleziologií – historickými modely i současností církve v sekularizované společnosti, svátostným kněžstvím i službou laiků. Jistě se s námi podělí o svůj pohled na modely církve v budoucí době.
Z mladší duchovenské generace s námi budou sdílet své vize, zkušenosti i překážky ze své praxe a aktivit sestra farářka Kristýna Ptáčková a bratr duchovní Samuel Vašin. Tento seminář je jedním z prostorů k rozhovoru o situaci v církvi v současných společenských a civilizačních změnách.
Někteří hovoří o konci teritoriální pastorace souvisle pokrývající určitá území. Místo toho se těžiště činnosti církve má přesunout do kategoriální externí pastorace. Farář, duchovní, kazatel, pastorační pracovník bude sloužit lidem ve společnosti, nebude se jen zaměřovat na věřící členy v obci. Ukazuje se však, že sloužit jako kaplan v náročných oblastech ve společnosti vyžaduje zázemí a oporu živého sboru – v konkrétním místě, v konkrétním společenství lidí, žijících vírou. A také je zřejmé, že kategoriální externí pastorace se vztahuje na zcela konkrétní místo – vojenský útvar, nemocnici, věznici, školu apod. Prognózy budoucnosti předvídají, že se v informační technologické společnosti bude život stále více přesouvat z fyzické reality do virtuální reality. Kristova inkarnace – „vtělení“ nás křesťany přivádí do fyzické reality a na tuto zemi. Teritoriální pastorace se týká země, konkrétního prostoru a místa. Nestává se teritoriální pastorace naopak novou výzvou v situaci, kdy má zcela zásadní význam ekologie, vztah lidí k zemi a životnímu prostředí?
Další otázkou týkající se budoucnosti církve je, zda bude církev bez kněží, kde si věřící budou svůj náboženský život utvářet sami. Od počátku naší církve má kněz v její organizační stavbě důležité místo a specifické liturgické, svátostné a pastorační funkce. Jaká bude role faráře v měnící se společnosti? Budou se faráři věnovat stále více světským aktivitám a zaměstnáním a laici se naopak budou více podílet na duchovenských činnostech? Není právě rolí duchovního, aby se naplno mohl věnovat svému kněžskému povolání a službě a byl pro ni „uvolněn“? Je řada otázek a témat, které nás zaměstnávají a o kterých lze hovořit a sdílet je jak na rovině vikariátů a diecézí, ale i v rámci celku církve.
Ústava naší církve vyjadřuje principy duchovní správy v různých rovinách – náboženských obcí, diecézí a celku církve. Řád duchovenské služby přináší konkretizaci úkolů těch, kteří se podílejí na duchovní správě ať již v organizaci církve nebo ve specifických službách mimo ni v jiných institucích. I přes svá specifika, která duchovenské povolání má, jde o „služební poměr“, tedy také o pracovně právní vztah a zaměstnání, kde není jedinou motivací dobrovolnost, ale také vědomí povinnosti a odpovědnosti, které však na sebe duchovní a kazatel dobrovolně přijímá jako odpověď na Boží povolání (Fp 3,14). Zmínil jsem Ústavu a Řád duchovenské služby, také ještě připomenu dokument VIII. sněmu „Služby v církvi“, který je věroučně-pastorálním dokumentem. V duchovenské službě nejde jen o výčet práv a povinností, neboť je to svěřená služba z Božího slitování (2 K 2,1). K duchovenské službě lze přistupovat odpovídajícím způsobem především z hlediska biblického, věroučného a teologického. I když se budeme zabývat zcela praktickými otázkami, toto neztrácejme ze zřetele.
Kéž Bůh požehná tomuto našemu setkání, Kristus je vprostřed nás i v našich srdcích a Duch Boží nám dává svoji moudrost a schopnost porozumění!
Říjen 2022