Projev bratra patriarchy Tomáše Butty v Sudoměři v roce 610. výročí M. Jana Husa v březnu 2025.
Vážená paní starostko, vážení hosté, vážení účastníci tohoto březnového setkání zde v Sudoměři, zdravím Vás všechny za Církev československou husitskou.
V loňském roce jsme se věnovali 600. výročí Jana Žižky a v letošním roce se zaměřujeme na 610. výročí Mistra Jana Husa. V loňském roce se v jihočeském kraji uskutečnila celá řada akcí, například v Trocnově, Táboře, ale i na dalších místech. Důležitým místem loňských připomínkových akcí byla Betlémská kaple v Praze, kde byl také vystaven tzv. Žižkův meč, který byl zapůjčen ze Švédska. Akce se konaly i v Přibyslavi, kde jsme se setkali s vojenskými kaplany ze čtyř církví – husitské, evangelické, římskokatolické a pravoslavné – k bohoslužbě s motivy obrany, smíření a pokoje.
Důležitým dokladem o osobnostech z naší historie jsou jejich dopisy, listy, které ve své době psaly. Zanechali nám je jak Jan Hus, tak i Jan Žižka (Listy dvou Janů, vyd. 1949). Husových listů se dochovalo a je známo značné množství, zatímco Žižkových je jen devět. Hus psal své dopisy z Prahy, exilu i Kostnice většinou sám, naproti tomu Žižkovi připisované listy byly zřejmě psány kněžími z jeho okolí, kterým Žižka důvěřoval a které považoval za věrné Kristovy kněze.
Hus svými dopisy často duchovně povzbuzoval jednotlivce, ale adresátem byla i města či český národ. Žižka také v dramatických událostech doby oslovuje určité adresáty a reaguje na zcela konkrétní situace. U Husa jsou náboženská témata v dopisech daná jeho duchovenským povoláním, ale i v dopisech vojevůdce Žižky se často biblické a náboženské motivy vyskytují. I jeho dopisy jsou prostoupeny biblickými parafrázemi, narážkami, pozdravy a přáními.
Především jsou to čtyři pražské artikuly – základní program husitské reformace, nacházející se jak v Žižkových dopisech (srov. F. Šmahel, Jan Žižka, s. 222; s. 223, s. 224), tak i v tzv. vojenském řádu (tamtéž, s. 230). Žižka ve svých listech vyzývá k jednotě, k překonávání hádek a rozbrojů, ke vzájemnému odpuštění, ale i k pokání vojáků, kteří přestoupili pravidla boje, jako tomu bylo v Německém Brodě (tamtéž, s. 229). V jednom z dopisů se také přimlouvá za vdovu po padlém bojovníkovi z jeho vojska, aby jí bylo vydáno to, co jí patří (tamtéž, s. 225).
Listy obou Janů jsou dokladem jejich víry, jejich oddanosti vyšší autoritě. Pro nejvyšší Boží autoritu a Kristovu pravdu každý z nich vedl svůj osobitý způsob zápasu – jeden slovem, druhý mečem. Oba však byli přesvědčeni, že „nade vším vítězí pravda“ (Listy Husovy, vyd. 1901, cit. s. 130) a tato pravda „zůstává na věky“ (F. Šmahel, s. 230). Listy obou Janů nám ukazují jejich duchovní obraz, ale i jejich lidskou stránku, která z nich může být rozpoznávána i po staletích.
Zakončím přáním z listu jednoho z Janů: „A tak Pán Bůh bude s námi i jeho svatá milost a prospěch nám dá ke všemu dobrému“ (F. Šmahel, cit. s. 226).
Foto: Oldřich Nováček