Projev v závěru bohoslužby k 175. výročí narození filozofa a prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v Komenského sále v Praze 6 – Dejvicích – 2. 3. 2025
Sestry a bratři, svoje zamyšlení bych chtěl věnovat prezidentovi a filozofovi Tomáši G. Masarykovi a jeho vztahu k dějinám a jejich smyslu.
T. G. Masaryk nebyl myslitelem, který by odtažitě uvažoval o dějinách, jako o něčem minulém, o tom, co sice bylo, ale nás se to už netýká. On sám do dějin aktivně vstoupil a stal se tak jejich součástí. Patří k historii našeho novodobého státu. Masaryk nebyl jen vykladačem českých dějin, ale v jistém smyslu ještě víc jejich tvůrcem. V říjnu 1918 jako by dějiny daly za pravdu Masarykově vizi.
V promýšlení světa a jeho dějin se u Masaryka vyskytuje opakovaně výraz Prozřetelnost. Považoval různé situace ve svém životě i události jako znamení Boží prozřetelnosti. S tím je spojena představa, že Bůh ve své prozřetelnosti řídí dějiny národů i životy jednotlivců. V rozmluvách s německým spisovatelem Emilem Ludvigem říká: „Byl jsem vždy teista, tedy důvěřuji v Prozřetelnost. Je-li Bůh, to znamená všemohoucí, je logicky nemožné, aby tento veliký duch – nebo jakkoliv ho jmenují – neměl plán vesmíru. Je to jistě plán krásný, veliký, člověk do něho nemá co mluvit … To je věc Boží. …Představuju si, že jsem dělník boží, já pracuji na jeho plánu…“ Bez víry v Prozřetelnost, bez víry v pořádek vesmíru nemohl bych žít, ještě méně pracovat pro společnost. Cítím, že jsem nějakou silou hnán dopředu, nedovedu však jasně říci, jakou. Logiku celého dění konstruujeme vždycky teprve ex post.“
Masaryk se s důkladností zabýval historií, a to jak historií svého národa, Evropy, tak i celosvětovými událostmi a souvislostmi. Dějiny však pro něho nebyly souhrnem faktů o minulosti, ale živým procesem, který není ukončen a má svůj hlubší smysl, ke kterému i přes všechny překážky směřuje. Tímto smyslem byla pro Masaryka humanita, lidskost. Ta má své kořeny v novodobém humanismu a rozvíjela se v kulturně-osvícenském pojetí. Novodobá humanita má svůj zdroj i v křesťanství, neboť Ježíš Kristus věčný Boží Syn se stal člověkem (Fp 2,7-8). Ideály humanismu zdůrazňují všelidskost, která je nadřazena nad všemi národnostními a náboženskými zájmy a konflikty. Reakcí na nelidské projevy – nesmiřitelnost, krutost a zabíjení ve jménu náboženství byly humanismus a osvícenství. Varovným projevem této nelidskosti byla třicetiletá válka, která neblahým způsobem poznamenala dějiny Evropy. Tím, kdo inspiroval představitele našeho národního obrození, byl německý filozof a spisovatel Johann Gottfried Herder. V tomto pojetí dějin vše směřuje k lidskosti a všeobecným poznáním a přijetím zásad lidskosti budou dějiny dovršeny.
Tuto filozofii dějin sdílel i Masaryk. Chápal dějiny jako zápas lidskosti s barbarstvím, zápas demokracie s autoritářskými režimy. Podle Masaryka „vývoj světa míří k světové humanitě, k čistému člověčenství…“ V některých obdobích dějin se zdá, že totalitní režimy a vlády, sázející na dobyvačnou moc, mají navrch. Několikrát se tento Masarykův humanistický ideál, zdál být omylem a něčím, co je nenávratně minulostí. Masarykův humanistický idealismus byl hluboce otřesen v roce 1938 a 1939 a v 50. letech minulého století i v srpnu roku 1968. Ale kolem roku 1989 se ukázalo, že vývoj přece jen k lidskosti a demokracii směřuje a Masarykova koncepce není minulostí. Současná doba je však dobou „unavené“ demokracie, ohrožované zevnitř i zvenčí. Proto je potřebné se k dílu a myšlenkám Masaryka vracet a promýšlet je v současném kontextu.
Masaryk čerpal z práce historika Františka Palackého, který ve své době přinesl nový pohled na českou minulost. Zatracovanou a negativně popisovanou dobu husitskou a českou reformaci, učinil naopak nejdůležitějším obdobím národních dějin s tím, že své bádání opíral o prameny. V Hovorech Masaryk říká: „O hodnotě naší reformace husitské a bratrské přijímám úsudek Palackého. Náš husitismus razil cestu reformacím v zemích ostatních…“ Masaryk aktualizoval Palackého pojetí české historie politicky. Palackého koncepce měla své odpůrce již ve své době a stala se předmětem sporu ve vědeckých a církevních kruzích. Tento spor o smysl českých dějin je spojen zejména se jmény filozofa prof. Tomáše G. Masaryka a historika prof. Josefa Pekaře. Spor o smysl našich národních dějin tvoří dvě koncepce – první tzv. katolická, kterou představuje Pekař a druhá tzv. husitsko-protestantská, kterou zastupují Palacký a Masaryk. Na jedné straně je zdůrazňován význam doby Karla IV. a období baroka. Na druhé straně je oceňován Jan Hus, husitství a českobratrství jako vrchol českých dějin. Tato neukončená diskuse stále přitahuje pozornost. Jedním z hlasů této bohaté diskuse je i pohled prof. Karla Skalického, že obě tradice i přes svoji rozdílnost, jsou vlastně křesťanské a oběma jde o Ježíše Krista a jeho evangelium. Tím se ukazuje, že středem dějin je Ježíš Kristus, ale on je i jejich završením (Zj 22,13). Žijeme v čase názorové plurality, různých myšlenkových proudů a zájmů, které navíc ovlivňují media a komunikační technologie, kdy věcná a hodnotná diskuse není snadná, přesto však potřebná.
Masaryk viděl naše dějiny ve spojitosti s problémem malého národa. Stavěl se proti falešnému zveličování slavné minulosti, zvláště spojeného s pramennými podvrhy. Z počátku i on viděl budoucnost našeho národa v rámci Rakousko-Uherska. Takovou představu měl i historik František Palacký jako aktivní politik. Spatřoval ohrožení v pangermanismu a v panrusismu, kterým by mělo čelit silnější soustátí ve střední Evropě. Vývoj událostí v čase první světové války však směřoval ke vzniku samostatného státu Československa, založeného na hodnotách humanity a demokracie, které do něho vtiskl svou osobností a aktivním jednáním právě Masaryk, ale i další osobnosti tehdejšího kulturního a politického života. Masaryk jako prezident si byl vědom, že malý stát potřebuje mít dobré spojence a viděl je v orientaci na státy západní demokracie.
Podle Masaryka potřebujeme mít dobrou znalost své historie, ale současně nebýt v zajetí historismu. Stejně tak radikalismus, který nebere ohled na minulé, byl Masarykovi v mnohém ohledu vzdálen. Radikálové chtějí se ubírat za svými představami velkými skoky. Masaryk razil cestu realismu v návaznosti na Karla Havlíčka Borovského. Cestu za cílem zvládá po malých krocích, drobnou a vytrvalou prací a zasazováním se o dobro v každodenním životě. Masaryk zdůrazňoval proti touze vyřešit všechny problémy jedním revolučním činem, že účinnou a trvalejší změnu poměrů k lepšímu lze uskutečňovat jen trpělivou drobnou prací.
Historie a její poznávání je pro nás důležité. Ale nemáme se jí zabývat pro ni samotnou, nýbrž proto, abychom se lépe orientovali v přítomnosti a byli vybaveni poznáním a zkušenostmi pro budoucnost, která je mnohdy velmi nepředvídatelná. Jako věřící si však můžeme uvědomovat, že ačkoli se dějiny zdají být v některých situacích a událostech tragické a často nepochopitelné, přesto do nich může člověk svojí aktivní nadějí přesahující realitu vkládat hlubší smysl. Ale především tím, kdo dává dějinám lidstva a světa svůj poslední smysl je Bůh sám. O tom věděl a byl přesvědčen i filozof a náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk.