Úvodní slovo a pozdrav Tomáše Butty na konferenci o duchovní péči vzhledem k lidem s demencí konané na Husitské teologické fakultě UK 21. 11. 2024.
Vážený pane děkane, vážení účastníci této konference!
Tato konference má zaměření na oblast duchovní péče vzhledem k lidem s demencí a jejich blízkým. Oslabení rozumových schopností člověka a nemoc mozku má pro nás trojí aktuální souvislost a bytostně se nás dotýká. Jednak se může jednat o naše blízké z rodiny. Máme osobní zkušenost s některým nám blízkým, jehož život byl či je takto poznamenán a ovlivněn. Změna chování blízkého nemocného člověka nás silně zasahuje. Současně jako duchovní nebo pastorační pracovníci přicházíme do kontaktu se staršími věřícími členy sboru a s dalšími lidmi, u kterých se můžeme setkat s těmito projevy nemoci a stáří. Ale téma se vztahuje na člověka jako takového a může se týkat nás samotných, zvláště když jsme již pokročilejšího věku. A tato nemoc se může projevit i u lidí s mimořádnými intelektuálními schopnostmi. Například profesor, který napsal řadu vědeckých knih, když mu je ukazovali, tak odpovídal, že je nezná a že je vidí poprvé.
Přehledně tuto problematiku z hlediska křesťanské duchovní péče podává Hana Janečková v publikaci Cesty k lidem. Kapitoly z duchovní péče, kterou vydala Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy v roce 2023 (s. 467-494).
Člověka v této situaci charakterizuje ztráta životní orientace a závislost na pomoci druhých. Člověk je tak dezorientován v čase, v prostoru a ve vztazích a ztrácí schopnost komunikace. Potřebuje profesionální lékařskou a sociální pomoc, ale i lidskou blízkost a spirituální péči. „Za ulitou demence je skryt člověk, který potřebuje někoho, kdo zde může být pro něho a s ním, kdo mu může věnovat čas a obnovit slova, která jen obtížně nalézá“ (Janečková H., Duchovní péče o lidi žijící s demencí a jejich blízké. In: Cesty k lidem, cit. s. 484). Lidský a pastorační přístup je vyjádřením trpělivé lásky (1 K 13,4). Boží láska může být zakoušena prostřednictvím lidské lásky, blízkosti a trpělivosti.
Téma konference se dotýká otázek nemoci a stáří. Jan Amos Komenský to vyslovil tak, že stáří je již samo o sobě nemoc, a to nevyléčitelná (Pampedie, s. 139). Budu citovat z myšlenek Komenského z jeho Obecné porady (Pampedie), které se týkají školy stáří: „Nerozvážnosti a domýšlivosti se máme vyhýbat sice po celý život, ale hlavně v poslední jeho části, ve stáří, které může skončit zřícením, pokud nejsme svrchovaně opatrní, a to mnohem snáze, než může neopatrný lodník i v samotném přístavu narazit a ztroskotat. Neboť stařecký věk je sám sebou vystaven nehodám, jak ukazují příklady. Někteří ztrácejí zrak, jiní rozum, jiní se stávají svévolnými, nestydatými, nafoukanci, netykavkami, pošetilci, bezbožníky a odpadlíky …“ (Pampedie, cit. s. 139). A Komenský cituje dále žalmy, které jsou modlitbou k Bohu v čase stáří, jako je Žalm 71.: „Nezamítej mě v čas stáří, neopouštěj mě, když pozbývám sil“ (Ž 71, 9). Komenský usiluje o hodnotné a duchovně bohaté stáří.
Ještě jeden biblický verš bych chtěl připomenout, a sice z listu Římanům z 15. kapitoly: „My silní jsme povinni snášet slabosti slabých“ (Ř 15,1). V Bibli kralické tento verš zní: „Povinniť jsme my silní mdloby nemocných snášeti“. Zde je vyslovena apoštolem Pavlem křesťanská pastorační zásada, která má široké uplatnění. Ti silní, schopnější a zdravější mají nést tíži se slabšími, méně schopnými a nemocnými. Nejde jen o požadovanou lidskou morální povinnost, ale i o rozměr víry v Ježíše Krista, který bere na sebe slabosti a nemoci nás všech (Mt 8,17; srov. Žd 5,2).
Děkuji, že se rozhodla Husitská teologická fakulta uspořádat ve spolupráci s naší církví právě k tomuto tématu konferenci. Věřím, že budou přístupy z hlediska teologické antropologie i sociální práce a pastorační praxe pro nás všechny účastníky přínosné, a přeji zdar průběhu této konference.
Tomáš Butta
Foto: Tomáš Novák