Z příspěvku Tomáše Butty na konferenci k 100. výročí od narození prof. Radima Palouše konané dne 6. 11. 2024 v Akademickém konferenčním centru Filosofického ústavu AVČR v Praze.
Můj příspěvek má dvě části. První je nazvaná „Teologie, Bible a světonázor“ a druhá „Rokování jako způsob věcného a otevřeného dialogu.“
1. Teologie, Bible a světonázor
1.1 Teologie
Když psal prof. Radim Palouš závěrečnou zprávu rektora Univerzity Karlovy za období od ledna 1990 do ledna 1994, tak uvádí jako důležitou proměnu struktury univerzity po listopadu 1989 inkorporaci tří teologických fakult – katolické, evangelické a husitské do svazku univerzity v roce 1990. Vyjádřil se v tom smyslu, že religiózní přístup má znovu právo být na univerzitě stejně vážen jako přístup exaktně vědecký. Hovořil o pluralitní polyfonii, kterou univerzitní duch nabízí. Nejde ovšem podle něj o relativitu pravdy, nýbrž o komplementaritu, plynoucí z povahy skutečnosti samé a její nevyčerpatelnosti. Ve svém projevu rektora při slavnosti inkorporace 24. září 1990 o návratu teologie na univerzitu zdůraznil, že nejde jen o záležitost vnější organizační struktury, ale má povahu spirituální. A také, že se nemá jednat jen o záležitost tradic, ale i o souznění teologie s novou dobou.
Prof. Palouš byl filosof či filosof výchovy, který si však teologie vážil. Teologií se zabýval, jak je to zjevné například z pasáže v jeho spise Světověk v kapitole nazvané Spirituální proměny. Byl ovlivněn přátelstvím s katolickými teology – Oto Mádrem a Josefem Zvěřinou. Byl také v kontaktu s evangelickými faráři a intelektuály – Milošem Rejchrtem, Milanem Balabánem a Ladislavem Hejdánkem. Živé setkání s teologií mu přinášelo i soustavné zkoumání díly Jana Amose Komenského. Paloušovo pojetí katolické či křesťanské víry projevovalo rysy ekumenické otevřenosti a samotné označení „katolický“ znamenalo pro něho celek.
1.2 Bible
Jak chápal prof. Palouš Bibli ve smyslu zdroje poznání a její autority? Uvádí, že Písmo svaté je směrodatné pro katolickou a křesťanskou víru jako takovou. Ve svém pojednání o církevním roce s názvem Rokování o roku cituje místy Bibli a uvádí biblické odkazy. Nejčastěji cituje Matoušovo a Lukášovo evangelium, dále Markovo evangelium, ojediněle i Janovo evangelium. Z Pavlových epištol odkazuje na verše z listu Římanům, z 1. listu Korintským a z listu Židům. Vyskytuje se i odkaz na 2. list Petrův. Ze Starého zákona připomíná místa z knihy Genesis, Exodus a z Žalmů. Přesto, když cituje Písmo nebo na ně odkazuje, neužívá jej jako argumentaci předem platnou. Citace mají pro něho význam v rámci objasňování a jako poukaz k základům jeho „světonázoru“. Chápe Písmo jako nekonečný zdroj nového a nového nalézání. Spolu s Písmem je zdrojem poznání též stvořený a tvořený svět. „Boží slovo, Písmo svaté, Boží svět se nabízejí nikoli jako spoutaná zkamenělá pevnost, ale jako živá, vždy nově se nabízející oblast plná tajemství.“ Také Jan Amos Komenský, kterým se prof. Palouš zabýval, hovořil o tom, že jako zdroj poznání vedle Bible, existuje druhá Boží kniha, kterou je příroda, a též třetí kniha, kterou je lidské nitro.
1.3 Světonázor
Ve svém spise Rokování o roku hovoří prof. Palouš o svém „světonázoru“. Upozorňuje, že světový názor se zaměňoval za ideologii. Ve 20. století se ideologií rozuměl sevřený ideový systém uzavírající lidský obzor jakýmsi definitivním způsobem. Podle Radima Palouše nelze křesťanskou víru přiřazovat mezi ideologie. Křesťanská víra se má naopak vyznačovat otevřeností. Víra je otevřena vůči Bohu, vůči lidem, vůči světu. Podle něho znamená být otevřený všemu, co je vážné, poctivé a pravé. Tato otevřenost je předpokladem k dialogu. Mohli bychom spatřovat určitou blízkost v přístupu otevřenosti a snaze vést dialog u Radima Palouše s Romano Guardinim, představitelem aggiornamenta, kterému také šlo o dialog mezi teologií a filosofií, mezi vírou a vědou, mezi církví a současným světem.
2. Rokování jako způsob věcného a otevřeného dialogu
Prof. Radim Palouš používá v názvu své publikace, i častěji v jejím textu, výraz „rokování“. S výrazem se sekáváme v Komenského Obecné poradě o nápravě věcí lidských, kde je tímto českým slovem přeložen latinský pojem „discursus“. Synonymy výrazu „rokování“ jsou argumentace, radění, vyjednávání, výměna názorů, zdůvodňování, vedení rozhovoru. Palouš charakterizuje tento výraz jako rozvážná, klidná rozprava. Je debatou o vážných věcech. Ve spise Heretická škola užívá a vysvětluje výraz „vážná rozprava“, který znamená „věcná“. Rozprava má být vedena věcně.
Vážnost je míněna jednak vzhledem k obsahu či tématu, ale i vzhledem k druhému, s nímž je veden dialog. Ten druhý nemá být zesměšňován a zlehčován, nýbrž má být brán vážně. Rozhovor je tak veden na rovině přátelství. Tento způsob se snažil uplatňovat prof. Palouš ve svém Rokování o roku, tedy své názory podává bez vnucování, veden úmyslem, aby motivoval jinak smýšlející ve společném hledání. Účastníky rozmluvy mohou však být lidé jen potud, pokud se skutečně chtějí něco dovědět o obsahu dialogu. Radim Palouš hovoří přímo o „dialogické kultuře.“ „Obecné rokování o základech musí mít dialogickou kulturu“.
Na úsvitu evropských dějin zaznamenal Platón dialogickou rozpravu a argumentaci Sókrata. Znaky takového kultivovaného dialogu jsou: Účast na dialogu nemá být sebeprosazováním. Nárok věcnosti dialogu znamená, že se diskutující nemají stavět jeden proti druhému, ale společně se stavět proti nepravdě. Otázky nemají být míněny k porážce protivníka, ale k prověření stanoviska. Překážkou otevřeného dialogu je neústupnost a tvrdohlavost. Každý účastník má hovořit z hloubi svého vlastního názoru. Nezáleží na chytřejším, obratnějším a výmluvnějším. Hlas pravdy promluví k tomu, kdo je otevřen, zevnitř. Otevřený upřímný účastník tuto „promlouvající pravdu“ dokáže sdílet.
O schopnosti dialogu pojednává též J. A. Komenský v Obecné poradě a umění vést rozmluvy vřazuje do „Světa lidské dovednosti“.
Řecký termín pro rozpravu „dialogos“ tvoří „dia“ a „logos“. Logos je transcendentní povahy; je tím, k čemu se účastníci rozpravy vztahují. Logos nemá k dispozici ani ten, ani onen diskutující partner, nýbrž je tím, čím oba navzájem poměřují své výroky. Logos znamená slovo, zákon, řád, smysl, a v Bibli v Novém zákoně jde navíc o jeden z christologických titulů, kdy věčné Slovo se stalo tělem, jak o tom pojednává ve své úvodní části Janovo evangelium (J 1,1-3.14). Dialog je v pravém slova smyslu otevření se přesahující pravdě, kterou rozprávějící nevlastní a kterou společně hledají.
Z díla prof. Radima Palouše je nepřeslechnutelné, jaký značný důraz kladl právě na dialog, nazývaný také „rokování“. Ve svém projevu při inkorporaci tří teologických fakult v roce 1990 vyslovil obecnější program, že „je třeba obnovit akademický dialog jako původní formu nalézání pravdy“. Tento jeho odkaz se vztahuje jak na prostředí univerzity, tak i společnosti, ale i církve. Významným rysem „rokování“ a „kultury dialogu“ má být právě otevřenost, která patří k povaze našeho lidského bytí.
Tomáš Butta
Foto: Tomáš Novák