Duchovní slovo bratra patriarchy u hrobu prezidenta E. Beneše v Sezimově Ústí v září 2024.
Vážení účastníci dnešního vzpomínkového setkání, dámy a pánové, sestry a bratři,
pro tuto chvíli jsem zvolil verše ze žalmu 25.: „K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože můj, kéž nejsem zahanben, ať nade mnou moji nepřátelé nejásají. Mému srdci přibývá soužení. Vyveď mě z úzkostí. Bezúhonnost a přímost mě chrání, svou naději skládám v tebe“ (Ž 25,1-2.17.21).
Prezident je významnou osobností ve státě, ve společnosti, v dějinách. Ale neprožívá samé chvíle uznání, ocenění a vítězství, nýbrž i chvíle úzkosti. Takové okamžiky prožil ve svém životě i pan prezident Edvard Beneš. Ale snažil se jít zase dál. Jak to vyslovil apoštol Pavel: „Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých, jsme bezradní, ale nejsme v koncích“ (2 K 4,8).
Žalmista prosí Boha, aby ho vyvedl z úzkostí. Vyznává: „Svou naději skládám v tebe“ (Ž 25,21b). Pan prezident Beneš byl katolického vyznání (A. Marès, s. 95). Měl však porozumění pro význam husitské tradice v dějinách. Po návratu z exilu do své vlasti v květnu 1945 pronesl svůj první projev před Husovým pomníkem na Staroměstském náměstí v Praze (A. Marès, s. 266). Jeho víra byla spojena s touhou po svobodě, spravedlnosti a projevování pravé lidskosti.
Bože, děkujeme ti za život a dílo dr. Edvarda Beneše – našeho demokratického prezidenta a politika humanity. Uvědomujeme si, jakému zlu a tlakům musel čelit v době násilných a nelidských režimů. Děkujeme ti za jeho úsilí v prosazování svobody a důstojnosti a za jejich obranu. Děkujeme ti za jeho touhu po sblížení mezi lidmi a soužití národů v míru. Ať tuto touhu po sblížení mezi lidmi a spolupráci národů dokážeme uskutečňovat i v této době.
Kéž on i jeho manželka Hana spočívají, Bože, ve tvém nepomíjejícím světle a Kristově věčném pokoji! Amen.