Promluva bratra patriarchy Tomáše Butty k 600. výročí Jana Žižky při bohoslužbě v Přibyslavi dne 17. 8. 2024.
Vážený pane starosto, vážení hosté, vážení duchovní a vojáci, vážení účastníci tohoto „Středověkého dne“ v Přibyslavi, dámy a pánové, milé sestry a milí bratři!
V roce 600. výročí úmrtí Jana Žižky si chceme s vojenskými kaplany při ekumenické bohoslužbě připomenout tuto věhlasnou postavu českých dějin. Činíme tak právě zde v Přibyslavi, neboť nedaleko odtud je místo, kde husitský vojevůdce skonal obklopen svými spolubojovníky.
Životní cesta Jana Žižky byla dramatická a doba, v níž vedl tento středověký válečník své vítězné boje, byla pohnutá a bouřlivá. Na jedné straně byla Žižkova doba plná zápasů o ideály, ale na druhé straně byla poznamenána násilím, krutostí a utrpením. Tuto nám vzdálenou postavu a dobu přibližuje s důkladností historik prof. Petr Čornej ve své skvělé knize i ve svých poutavých přednáškách. Poznání Jana Žižky a husitství nám umožňuje i historické dílo prof. Františka Šmahela. Přesně na tento den 17. srpna připadají jeho 90. narozeniny. Na dálku mu děkujeme a vyjadřujeme srdečné blahopřání.
Postava Jana Žižky je nahlížena z různých stran. Není jednotný předepsaný a prosazovaný názor. Naše pohledy na dějiny jsou z více stran a úhlů a lišíme se i v jejich hodnocení. V naší zemi jsou to zejména dvě tradice – katolická a husitsko-protestantská. Tyto tradice se jeví jako velmi vzdálené, protikladné a neslučitelné. A přesto mají společný základ. Obě se hlásí k Ježíšovi a vycházejí z jeho evangelia.
Při tomto setkání s vojenskými kaplany chceme z Písma svatého a z Ježíšova evangelia zdůraznit tři motivy a zahrnout je do modliteb – obranu, smíření a pokoj.
Jan Žižka je spojován s důmyslnou obranou s využitím vozové hradby i přírodního terénu. Uvědomujeme si důležitost obrany i v dnešním neklidem světě. Ten, který vedl nenásilným způsobem k zásadním politickým změnám v roce 1989 – Václav Havel, přesto právě zde v Přibyslavi před třiceti lety ve svém projevu u sochy Žižky zdůraznil význam armády pro zachování demokracie a svobody. Obrana znamená také statečnost. Bránit druhé i sebe, svoji zemi, společně sdílené hodnoty, je spojeno se statečností, zvláště ve vztahu k mocnějšímu a silnějšímu nepříteli.
Druhou hodnotou je smíření. S Žižkou máme spíše spojenou vžitou představu, že byl neúprosný, nesmlouvavý a nesmiřitelný. Ale i Žižka v některých situacích dal přednost dohodě a smíření. Bylo tomu roku 1424 před Prahou, kterou chtěl dobýt, obsadit a potrestat její obyvatele. Vyšel mu však vstříc husitský kněz umírněného směru Jan Rokycana a naléhal na něho, aby Prahu ušetřil. Žižka dal přednost smíření…
Smíření mezi křesťany či bohoslužba smíření není nové téma. Například v roce 1997 byla vyjádřena touha po odpuštění na Velehradě. V roce 2015 v souvislosti s Husovým 600. výročím se uskutečnila bohoslužba smíření v Římě v Nepomucenu, v Praze v Betlémské kapli a Týnském chrámu a na dalších místech v naší zemi. Jan Hus nás tehdy ekumenicky spojoval. V bohoslužbě smíření z roku 2015 byly zařazeny prosby o vzájemné odpuštění související s dalšími bolavými místy českých dějin. Bod sváru se může stát předmětem vzájemného dialogu a modliteb.
O středověku se hovoří jako o „věku víry“. Na rozdíl od pozdější nové doby, která bývá označována jako „věk rozumu“. Doba středověku nepřipouštěla toleranci k odlišnému názoru druhého. I Jan Žižka byl takový. Stejně jako ti, se kterými vedl boje ve jménu víry. Naší zkušeností je, že k víře a náboženství nelze nikoho nutit. Víra je Božím darem, který je ze strany člověka svobodným rozhodnutím a přesvědčením.
Třetí hodnotou je mír. Cílem válčení není, aby trval neustálý boj, aby násilí vršilo další násilí, ale aby byla nastolena spravedlnost a rozhostil se znovu mír. Církevní otec Augustin v knize „O obci Boží“ říká: „Hodnota míru je tak veliká, že ani v pozemském a smrtelném životě nic neslyšíme raději, po ničem nebažíme toužebněji a nic lepšího nemůžeme nalézt.“ Tento výrok cituje ve svém kázání i Mistr Jan Hus.
Na začátku tohoto zamyšlení bylo řečeno, že ačkoliv pohledy na dějiny nás mohou rozdělovat, přesto nás křesťany spojuje to, co dějiny přesahuje, co je jejich měřítkem a normou, a tím je Ježíš Kristus a jeho evangelium. Ježíšem jsme vyzýváni ke statečnosti (Mt 10,28), ale také ke smíření (Mt 5,23-24) a k vytváření pokoje (Mt 5,9). Zdrojem tohoto pokoje je on sám (J 16,33).
Smíření a cesta k pokoji není jen jedno velké gesto, ale je to obtížný proces, udržování stálého směru, cesta, po které se jde po malých krocích a drobnými projevy se vyjadřuje ochota nahlížet na druhého ne jako na nepřítele, ale jako bratra. Kéž nám k tomu dopřává Bůh v hojnosti svoji milost!
Tomáš Butta
Dne 17. srpna 2024
Foto: Ivo Havlík