Kázání při uvedení do třetího funkčního období bratra biskupa Davida Tonzara – 1. březen 2022
Vážený bratře biskupe Davide, vážené sestry a vážení bratři, účastníci tohoto slavnostního shromáždění!
Pro tuto příležitost jsem zvolil jako základ své promluvy svědectví apoštola Pavla z 9. kapitoly jeho 1. listu do Korintu. Pavel byl velkým horlivým misionářem a šiřitelem křesťanství. V tomto oddíle nám dává poznat, jak pochopil on sám svůj apoštolský a misionářský úkol, který mu Bůh svěřil. Je potřebné vždy nejprve správně pochopit svůj úkol, dobře mu porozumět, a pak se jej snažit také dobře naplňovat. A to platí právě o úkolu apoštola či biskupa, který je krásným (1 Tm 3,1), ale současně i náročným úkolem. Tento úkol byl právě Vám, bratře Davide, svěřen. Již po třetí jste byl zvolen sestrami a bratřími v pražské diecézi a dnes jste znovu do dalšího funkčního období uváděn.
Bratr David má již dlouholetou zkušenost s biskupskou službou v pražské diecézi. Věnuje se organizačním záležitostem, pastýřským činnostem v duchovní správě diecéze, rozvíjí školské aktivity, ale je činný i v ekumeně a ve veřejném životě. Vstup do třetího období však přesto pro Vás, bratře Davide, znamená stále znovu poměřovat Božím slovem svoji službu a své konání a v nových podmínkách chápat svůj biskupský úkol, který Vám církev svěřuje.
Jak tedy chápal svůj úkol apoštol Pavel? Co můžeme vyčíst z jeho svědectví, které nám zachoval ve svém listě? Co z toho máme přijmout pro sebe?
To, co můžeme vyčíst z jeho svědectví o apoštolské či biskupské službě, je toto:
1) Apoštol má získávat druhé pro Krista.
2) Má propojovat různé skupiny a myslet na celek.
3) Má být schopen vcítit se do druhých a být jim nablízku.
Apoštol Pavel pojímal svoji službu především jako misionářský úkol (Sk 20,24). O apoštolu Pavlovi čteme v knize Skutky apoštolů, že se snažil získat židy i pohany (Sk 18,4; srov. Sk 14,21). Tak jako tomu bylo na počátku křesťanství, kdy působil apoštol Pavel, je tomu i nyní. Církev se nachází opět v misijní situaci, neboť patřit ke křesťanské církvi v naší době a v naší zemi s hlubokou náboženskou tradicí není již žádnou samozřejmostí. Získávat pro Krista (Mt 28,19) je proto naším hlavním úkolem. To je úkolem biskupa i každého věřícího, každého z nás. Máme se projevovat tak, abychom nebyli těmi, kteří odrazují od Ježíše, od církve, od křesťanství. Abychom nebyli překážkou a nebránili v pohledu druhým na Ježíše, ale naopak k němu slovy i svým příkladem ukazovali. Máme se vyznačovat věrohodností, opravdovostí a vytrvalostí Ježíšových svědků a apoštolů. Nezískáváme také pro sebe, aby lidé přilnuli k našim názorům, ale proto, aby byli získáni pro Ježíše. O to šlo Pavlovi především, když mluví o získávání. Získat pro Krista není nic snadného a povrchního. Znamená to uvést druhého člověka na cestu důvěry a osobního vztahu k Ježíšovi.
Dalším úkolem apoštola je sjednocovat a propojovat různé skupiny v církvi. V prvokřesťanské době, kdy působil apoštol Pavel, existovaly dva hlavní proudy. Na jedné straně byli křesťané z židů, kteří zdůrazňovali autoritu Starého zákona a jeho ustanovení. Apoštol Pavel říká, že Zákon je dobrý, je v něm mnoho cenného, ale nemůže být nadřazen evangeliu, formální náboženské předpisy nemohou být víc než živý Kristus.
Druhý proud tvořili ti, kteří před svým křtem byli původně pohané. Přirozeně se odpoutávali od předpisů Starého zákona a zdůrazňovali bezprostřední působení Ducha svatého. Jenže bez určitého řádu a jasných pravidel se ani církev neobejde, aby se zabránilo libovůli a situaci, kdy si každý dělá, co chce. I dnes jsou v církvi různé proudy, vyskytují se různé názory, různé pohledy. Na jedné straně jsou lidé, kteří jsou v církvi od dětství, a na druhé straně zase ti, kteří se s křesťanstvím setkali nedávno a přišli z jiného prostředí a přinášejí nové vlastní představy. Některé proudy v církvi se mohou vylévat z břehů zaběhnutých zvyklostí. A zde je zřetelná Pavlova moudrost, když říká: „Mým zákonem je Kristus“ (1 K 9,21). Tímto „zákonem“, touto normou má být všechno poměřováno, aby církev neustrnula na minulosti, neboť Kristus jde vždy před námi (Mt 28,7), ale na druhé straně aby ve snaze o radikálnost něco podstatného z hodnot tradice neopustila, neboť Ježíš nepřišel, aby zákon zrušil, ale naplnil (Mt 5,17).
Pavlův přístup „všem jsem se stal vším“ (1 K 9,21) může na první pohled působit jako podbízivé jednání a snaha zavděčit se za každou cenu všem. Ale Pavel nebyl rozhodně žádný populista, který by si chtěl všechny naklonit, a proto by říkal v jiných situacích vždy něco jiného. Pavel si zachovával vnitřní svobodu a nepodléhal vnějším vlivům, tlakům a náladám. Představitel církve, apoštol či biskup musí jít někdy i proti proudu. Pavlovi zde nejde o přizpůsobivost, ale o schopnost vcítit se do druhých, snažit se jim porozumět, pochopit je a být jim na blízku jako bratr, být jim k dispozici jako pastýř. „Jsem svobodný, ale učinil jsem se otrokem, služebníkem všech“ (1 K 9,19).
O církevní práci se hovoří jako o službě. Nejde zde o panování, vládnutí nad druhými, ale o službu, kterou konáme pro druhé po příkladu Ježíše (Mt 20,28). Člověk nepřijímá funkci v církvi a nenese ji kvůli sobě, ale kvůli druhým. K tomuto vědomí Ježíš stále vedl své učedníky a apoštoly a vede k tomu i nás.
Vážený bratře biskupe Davide, jste na začátku dalšího období Vašeho působení ve vedení pražské diecéze. Ať se Vám i nadále daří získávat druhé pro Krista a jeho evangelium. Ať dokážete s moudrostí i trpělivostí vést a přispívat k jednotě Božího lidu. Ať i přes mnohé náročné povinnosti, které služba biskupa přináší, dokážete být druhým nablízku jako bratr a jako vnímavý a starostlivý pastýř. Modlíme se za Vás, aby Vás ve Vaší biskupské službě Bůh i nadále vedl, k dobrému posiloval a provázel svou milostí. Amen.