Kázání s připomenutím Jana Želivského v blízkosti jeho rodiště – duben 2022
Sestry a bratři, milí přátelé,
setkáváme se v blízkosti rodiště radikálního husitského kazatele a kněze Jana Želivského. V letošním roce uplynulo 600 let od jeho smrti.
Postava Želivského nás vtahuje do dramatických událostí husitské doby. Tehdy pokojné náboženské poutě na hory za kázáním Božího slova a přijímáním svátosti eucharistie podobojí způsobou a manifestační průvody Prahou se změnily ve střetnutí zbraní, bojové akce a bitvy. Zbraň Božího slova byla zaměněna za skutečné zbraně. Duchovní boj přerostl ve skutečný boj. Nastaly po hluboké krizi středověké společnosti doby válečné. Války zemi vysilovaly, ničily lidské životy i pustošily prací vytvořené hodnoty. Válka je spojena na jedné straně s hrdinstvím, ale na straně druhé i s velkým utrpením lidí, které jim přináší. Pravdivější poznání husitských válek a jejich příčiny nám umožňují pohledy historiků. Zjednodušené pohledy na husitství neodpovídají složitosti doby. Je však zřejmé, že ti, kteří byli pro své náboženské názory vystaveni pronásledování a útlaku, se začali pro záchranu svých životů bránit se zbraní v ruce.
Ten, kdo se v těchto bojových akcích vyskytoval, byl Jan Želivský. Jak je možné, že původně mnich byl vtažen do takových bojových situací? Jan se věnoval intelektuální činnosti v klášteře premonstrátů a také působil v duchovní správě v kostele, který pod správu kláštera patřil. Je domněnka, že působil právě v Jiřicích, kde je jeho památná lípa. Vyznačoval se dobrým vzděláním, získaným v klášteře, a znalostí křesťanských autorů. V klášteře měl svým způsobem klidný a zajištěný život. Mohl si žít svým vnitřním duchovním životem a nezajímat se o to, co se děje za zdmi kláštera. Jenže on si uvědomoval rozdíl mezi životem mnichů v klášterech a mezi životem prostých lidí, kteří jej prožívali často ve velmi nuzných a žalostných podmínkách. Setkal se s učením valdenských, kteří zdůrazňovali znalost Bible, kázání a chudobu kazatelů podle příkladu Ježíše. Toto hnutí bylo pronásledováno, ale přesto se jeho myšlenky šířily. Oslovily i mnicha Jana. Jan se přiklonil k chudým a utlačovaným lidem. Měl k nim blízko i svým původem. Spatřoval podobně jako Mistr Jan Hus a další reformní kazatelé rozpor mezi požadavky Ježíšova evangelia a mezi způsobem života středověké církve a jejích představitelů. Jana Želivského upoutalo také učení Mistra Matěje z Janova, který ukázal na nezastupitelný význam kazatelského poslání a na zdroj víry a učení – Bibli. Želivský opouští klášter a chápe svůj úkol jako kazatel pro nejširší lidové vrstvy. Uvědomil si naléhavost výzvy, že především „chudým se má zvěstovat evangelium“ (Mt 11,5).
Projevila se v něm silná touha po spravedlnosti a solidarita s chudými, utlačovanými a trpícími. Bratrství klášterní vyměnil za široké bratrství v novoměstské obci. Přichází do Prahy a sžívá se jako významná kazatelská osobnost se svými posluchači – zvláště s lidmi žijícími na Novém Městě pražském – části Prahy chudší oproti Starému Městu.
To vše bylo umocněno sdílenou atmosférou očekávání příchodu Krista a nastolení jeho spravedlivé říše.
Jeho vzorem byl Matěj z Janova, jak bylo již řečeno. Jestliže Matěj z Janova kritizoval pokrytectví falešných křesťanů v obecné rovině, pak Želivský byl zcela konkrétní a adresný.
Zatímco reformace hledala v zápase s hierarchickou mocnou církví většinou oporu v panovníkovi a šlechtě, pak Želivský se opíral o lid. O panovníka se nedalo opřít a šlechta, která přešla na stranu husitské reformace, někdy kolísala ve svých postojích. Želivský viděl jako nejdůležitější autoritu Boží a stavěl se proti světské vládě. V jednom ze svých kázání zdůvodňuje z Bible, že jediný Hospodin je svrchovaný vládce, kterému náleží veškerá moc a bohatství. Říká: „To je ten bohatý Král. Vyznávejme tohoto Krále většího nad světské, vědouce, že jemu budeme muset vydat počet“.
(Výzva Jana Želivského. Výbor z kázání, s. 131)
Lid byl radikálnější, než univerzální mistři, šlechtici a měšťané. A právě mezi touto vrstvou společnosti rezonovala kázání Jana Želivského, který měl svými názory blíž k radikálním Táborům než k univerzitním Mistrům středního proudu husitství a pražského směru, který formoval teologicky Mistr Jakoubek ze Stříbra.
Pro Želivského jako nositele evangelia pro chudé bylo oblíbeným námětem téma bohatství. Vztah bohatství a chudoby, bohatých a chudých je téma, s nímž se setkáváme v Bibli. Vztah bohatých a chudých se řešil v novozákonních křesťanských obcích. Bylo námětem kazatelů Jana Husa a dalších. Setkáváme se s ním i u mladého Jana Amose Komenského v jeho sbírce dialogických kázání „Listové do nebe“.
V kázání Želivského slyšíme: „Pozemská bohatství však z nepravosti se rodí. Boháčům, kteří je vlastní, to nevyčítám. Zdědils to, otec tvůj ti to odkázal, poctivě jsi to snad nabyl spravedlivou prací. Ne, nevyčítám těm, kdo mají plné domy. Ale neříkej tomu pravé bohatství. Neboť zaměníš-li toto dvojí bohatství, zahyneš s tím, které si zamiluješ. Ztrácej, abys nebyl ztracen, dávej, abys získal, rozsívej, abys žal.“ Nechtěj nazývat bohatstvím něco, co jím v pravdě není a co ti způsobuje jen strach před lupiči a zloději“ (Výzva Jana Želivského, Výbor z kázání, s. 13)
A kazatel Želivský se ptá: „Co nám prospěje pýcha? A jak nám pomůže bohatství, kterým se chlubíme?“
Pro názornost užívá obrazy pro pomíjivost bohatství. Je jako rychle běžící a míjející posel. Je jako loď, která brázdí hladinou, ale její vyznačená cesta se ztrácí ve vlnobití. Je jako pták, který ve větru proletí a nezanechá za sebou žádnou stopu. Želivský navazuje na tyto obrazy naléhavou aktualizací. A takoví jsme my, kteří se narodíme a zemřeme, ale žádné znamení ctnosti nemůžeme ukázat a své životy prožijeme jen ve zlosti. Ale jiné je bohatství Boží, které jsme získali, to neztrácíme. A Želivský připomíná výzvu Ježíše: „Skládejte sobě poklady v nebi, kde ani mol ani rez je nekazí a kde je zloději nevykopávají ani nekradou. Nebo kde je tvůj poklad, tam je i tvé srdce (Mt 6,20-21) (Výzva, s. 131)
Jaké znamení nám po sobě zanechal Jan Želivský?
Byl neústupným kazatelem, který přibližoval Ježíšovo evangelium především lidem chudým. Každý kazatel je podmíněn dobou, povahou a vlastnostmi, ale současně nese Slovo, kterému slouží. A toto slovo trvá navěky (Mk 13,31). Ježíšovo slovo přetrvává do našich dnů. Stejně tak i Kristova výzva, abychom se zaměřovali na duchovní bohatství a nepoutali se jen k věcem a pomíjejícím hodnotám světa, ale abychom měli své srdce svobodné a otevřené Bohu a pro jeho budoucnost, kterou nám ve svém věčném království připravil. Amen.