Kázání na Růžovém Paloučku u Žacléře k J. A. K. – červen 2022
Texty: 1 Pa 16,12-29a; Sk 8,1b-6
Sestry a bratři,
Jan Amos Komenský je spojen s našimi dějinami, s dramatickými událostmi 16. a 17. století. Je spjat se svou zemí, s vlastí, s Moravou, kde se narodil, ale i s východními Čechami, kde pobýval před svým odchodem do exilu.
Na Moravě vyrůstal, vzdělával se a působil jako kněz a učitel Jednoty bratrské. Ve východních Čechách byla jeho situace taková, že se musel ukrývat před pronásledovateli a prchal z místa na místo. Naplňuje se tak na něm slovo Ježíše učedníkům z 10. kapitoly Matoušova evangelia: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného“ (Mt 10,23).
Komenský pobýval v Brandýse nad Orlicí pod dočasnou ochranou šlechtice Karla Staršího ze Žerotína a později nalezl útočiště v Bílé Třemešné. V obou místech se tradují jeho úkryty, jak v Brandýse, tak i v Třemešné pod Zvičinou. Na zámku Vlčice se dostal Komenský v knihovně k důležitým knihám a promýšlel zde svoji Didaktiku, ucelenou koncepci výchovy a vzdělávání. V Horní Branné se setkává s Kristýnou Poniatowskou a byl zaujat jejími proroctvími.
Právě východní Čechy byly tím posledním místem vlasti, ze kterého jako pronásledovaný kněz Jednoty bratrské odešel do ciziny. Jeho cesta vedla z Horní Branné přes dnešní Janské Lázně, Svobodu nad Úpou, přes Mladé Buky, Kalnou, Babí a Žacléř. U osady Černá voda tajně překročil hranice z Čech do Slezska. V době odchodu z vlasti v roce 1628 bylo Komenskému 36 let. Šlo spolu s ním několik desítek lidí a všichni spěchali, neboť kdyby byli zadrženi, skončili by v těžkém vězení. Bylo to v únoru, kdy byl všude kolem sníh a mráz, jak je to vylíčeno na známém obraze, kdy se Komenský loučí s vlastí. Tento obraz je i v našem Husově sboru v Přepeřích. Uprchlíci putovali tehdejší obchodní stezkou a jejich směr bylo Lešno. Byla to jen jedna skupina z těch mnohých, kteří tehdy museli opustit svoji vlast z politických a náboženských důvodů.
Úděl Komenského a mnohých dalších nás má vést k porozumění pro uprchlíky. Máme s nimi soucítit a vytrvale pomáhat těm, kteří opustili svoji zemi, ve které žili, ale tato jejich země se stala místem nebezpečné války. Uprchlíci hledají v cizích zemích lepší podmínky pro důstojnější život, ať již dočasně nebo i trvale, když se jim toho nedostává v jejich vlastní zemi.
V Bibli máme řadu příkladů uprchnutí před nebezpečím. Ze své země prchal Jákob. Prchal David a ukrýval se před Saulem. Mnozí židé odešli z Jeruzaléma a ze své vlasti, když došlo k dobytí tohoto území nepřáteli. Prchali před pronásledovateli i Ježíšovi učedníci. Čteme o tom i v knize Skutky apoštolů v 8. kapitole i jinde (Sk 8,1.4; Sk 11,19; 14,6). Prchal ze své vlasti i Jan Amos Komenský, pro kterého byla hodnota víry a svobody důvodem pro to, aby nezůstal ve své vlasti za každou cenu. Zachránit si život uprchnutím před nebezpečím není projevem slabosti, ale moudrosti a také naděje, že Bůh může otevřít nové podmínky, nové perspektivy, nové výzvy a nové příležitosti. Komenský nebyl pastýřem, který by prchal před vlkem a opouštěl své stádo, ale naopak on své stádo provázel a šel s ním na jiné místo. I tak těžká a bezvýchodná situace, kdy mnohé ztratil a musel opustit, se pro něho stala výzvou. Komenský se řídil Ježíšovou radou „prchněte!“, „odejděte!“. Když vás někde nechtějí, kladou vám do cesty nepřekročitelné bariéry, situace je pro vás natolik neudržitelná a nesnesitelná, tak na tom nelpěte a jděte jinam. Jsou přece i jiná místa, kde můžete něco prospěšného a užitečného udělat pro Boha a pro druhé. Komenský je v tom příkladem, když zde překročil hranice a vydal se směrem k nové budoucnosti.
V textu přečteného evangelia zvoleného pro tuto příležitost je nejen obsaženo Ježíšovo slovo o uprchnutí, ale také o vyučování, výchově a škole. I to se vztahuje k postavě Jana Amose Komenského a jeho odkazu. Ježíš říká: „Žák není nad učitele, služebník nad svého pána. Stačí, aby žák byl jako jeho učitel a sluha jako jeho pán“ (Mt 10,24-25a). Komenský je ve veřejnosti naší i světové známý především jako učitel. Zabýval se školou a snažil se zlepšit její prostředí a zdokonalit metody vyučování, aby žáci nebyli nuceni k učení, ale aby je to bavilo a sami se chtěli něco nového a zajímavého dovídat, neboť svět, ve kterém žijeme, je něčím pozoruhodným a podivuhodným. Komenský věděl, že poznání je stále otevřené a vede nás to k pokoře. Komenský byl skromný. Neužíval žádné tituly a funkce. Podepisoval se prostě „Komenský“ (Sto listu Jana Amose Komenského, s. 169-170). Byl služebníkem své církve, svého národa, své vlasti i lidstva. Byl nejen učitelem, ale dokonce „učitelem národů“. Přesto byl on sám žákem. Po celý život se učil od Ježíše jako svého nejlepšího Učitele, ale i Pána. Je to zřejmé, když otevřeme jho Didaktiku (Didaktika, s. 98) i Obecnou poradu, ale i spisy jako jsou Labyrint světa a ráj srdce, Hlubina bezpečnosti nebo jeden z jeho spisů ze závěru života „Jedno potřebné“ (Unum necesarium). Skutečná velikost Komenského je v jeho celoživotní spjatosti s Ježíšem, který je tím pravým učitelem, od kterého se máme učit i my. Neboť celý náš život je školou, ve které se připravujeme na věčnost.
Sestry a bratři,
když Jan Amos Komenský z těchto míst odcházel, neměl téměř nic, ale Kristus byl s ním. Kéž i nás povzbuzuje Komenského naděje, že Bůh před námi otevírá novou budoucnost pro službu Bohu i lidem a dává nám zaslíbení věčné vlasti, přesahující všechny pozemské hranice.
Amen.