Adventní kázání – prosinec 2022
Sestry a bratři, doputovali jsme adventem až ke čtvrté adventní neděli. V období letošního adventu nás provázejí biblické texty z knihy proroka Izajáše. Všechny obsahují naději veliké zázračné proměny a novosti. Obsahem první adventní neděle je zázrak míru, kdy lidé překují své meče na radlice a oštěpy na vinařské nože a nebudou se již více učit boji (Iz 2). Druhá neděle adventní zase přináší Izajášovu vizi o zázraku harmonie mezi zvířaty, kdy vlk a beránek spolu budou v klidu bydlet (Iz 11). Třetí adventní neděle předestírá vizi zázraku, kdy pustá krajina se změní v zahradu (Iz 35). A dnešní čtvrtou neděli adventní zní poselství o zázraku zrození člověka: „Hle, dívka počne a porodí syna“ (Iz 7). Ale zázrak není jen v tom, že na svět přichází člověk, i když to je samo o sobě velký div a zázrak, ale podle Izajáše především v tom, že v člověku přichází Bůh, neboť ten, o jehož narození je proroctví vyřčeno, je Immanuel, to je „Bůh s námi“.
Dva biblické texty z knihy proroka Izajáše se vztahuji k narození Ježíše. Jedno předpovědění je v 7. kapitole a druhé v 9. kapitole. To první o tom, že se Kristus narodí mladé dívce, se čte na čtvrtou adventní neděli. To druhé se čte na Hod Boží vánoční a oznamuje narození toho, na jehož rameni spočine vláda (Iz 9,5). V centru obou proroctví je Ježíš jako ten, kdo přináší spásu lidstvu, každému z nás. V něm můžeme zakoušet zcela jedinečným způsobem Boží zachraňující blízkost.
Čtvrtá neděle adventní má v tradici „mariánský charakter“, naplňuje se proroctví o narození Ježíše mladé dívce či ženě, jak je v hebrejském textu Starého zákona, anebo panně, jak je to v řeckém textu překladu Starého zákona i v Novém zákoně. Je to také vyjádřeno ve starokřesťanském krédu o „početí z Ducha svatého a narození z Marie Panny“, a v biblickém příběhu o Josefovi a jeho vztahu k Marii. Chtěl se s ní nejprve rozejít, když zjistil, že je v jiném stavu, ale nakonec ji k sobě přijal a tím přijal s ní i Ježíše (Mt 1,18-25).
Marie má důležité místo v dějinách spásy jako matka Ježíše Krista. Mnoho obrazů a soch v křesťanských chrámech i mimo ně se snaží vystihnout Mariinu vznešenost a krásu. Marie svým původem byla prostá židovská dívka, která přijala úkol stát se matkou Mesiáše, k němuž byla Bohem vyvolena a určena (Mt 1,16). Toto poslání s důvěrou a pokorou přijala (L 1,38.45). Známe také její píseň či chvalozpěv, zvaný magnificat, který je zaznamenán v Lukášově evangeliu v 1. kapitole (L 1,46-55). Marie jako matka zahrnuje Ježíše svou láskou, má o něho starost (L 2,48) a je mu nablízku, když Ježíš dospěje v muže a plní své poslání, které má od Boha, svého Otce (J 2,1-12). Marie se ho snaží uchránit před nebezpečím, kterému se Ježíš vystavuje svým veřejným vystupováním (Mk 3,31). Zůstává u něho i ve chvílích jeho utrpení a trpí s ním pod křížem (J 19,25). Marii podle svědectví Bible nacházíme mezi apoštoly a je přítomna při vzniku církve, kdy je o letnicích seslán Duch svatý (Sk 1,14).
Podle skutečné biblické víry nemá Marie zastiňovat Ježíše, jak se to může v extrémních případech stát, ale naopak k němu ukazuje a vede. Nestojí v protikladu k Božímu slovu a učení Ježíše, ale je jeho nositelkou. Vždyť vírou přijala Boží slovo, které se v ní stalo tělem (L 2,42).
Bůh přichází za námi a chce být v Kristu s námi. Jak to vyjadřuje také jeho jméno Immanuel – to je Bůh s námi. A Marie mu svojí vírou, pokorou a oddaností připravuje cestu.
Jak si představujeme klíčovou výpověď proroka Izajáše z dnešního adventního poselství, že „Bůh je s námi“? Co to pro nás znamená, když si navzájem přejeme „Bůh buď s tebou“ nebo když v naší liturgii vyznáváme, že „Kristus je vprostřed nás“ a „S námi a povždy bude“? Znamená to pro nás, že všechno, co chceme, se nám hned podaří? Že všechno, o co usilujeme, jde snadno a hned? Že náš život bude bez jakýchkoli problémů a těžkostí? Určitě ne. Ale že víme, kam a ke komu se obrátit. Kdo nám pomůže, kdo nám dodá sílu, když ji ztrácíme, kdo nám ukáže správný směr v bezvýchodnosti a marném hledání. Nedávno jsem slyšel zajímavou přednášku na duchovní téma. Ale o Ježíšovi tam nepadla ani zmínka. Jako bychom se my sami mohli získáním vyššího vědomí dobrat k věčnému životu. Ale pro věčný život je Ježíš rozhodující, jako ten, kdo nás spojuje s Bohem. On je tím „Immanuelem“, to je „Bůh s námi“.
„Bůh je s námi“ je zcela novu situací. Nejsme jen „my bez Boha“ nebo „Bůh bez nás“, ale on je s námi a my s ním. „My bez Boha“ znamená, že Boha vůbec nepotřebujeme, že si vystačíme bez něho. Ale pak po čase sebevědomého opojení možnostmi se řítíme do beznaděje a ztráty smysluplnosti života.
„Bůh bez nás“ zase může znamenat, že čekáme na zázrak zcela pasivně, trpně, aniž bychom každodenní drobnou prací zázračné změně napomáhali.
Narození Ježíše skrze dívku Marii znamená, že „Bůh je s námi“. Kristus nás spojuje s Bohem i mezi sebou navzájem. O proroctví Izajášově, které se naplnilo v Novém zákoně, jak to podává evangelista Matouš (Mt 1,22-23), můžeme jen s pokorou rozjímat jako o velkém tajemství víry v Boží blízkost a přítomnost. Jestliže tuto Boží blízkost v Kristu srdcem a vírou vnímáme, chápeme a přijímáme, pak jsme na dobré cestě adventem a Vánoce se pro nás stanou cílem, který nemineme. Amen.