Příprava bratra patriarchy ke kázání při bohoslužbě na 2. zasedání IX. sněmu v říjnu 2026.
Sestry a bratři, kteří jsme se jako zástupci Církve československé husitské sešli k letošnímu zasedání sněmu v tomto Husově sboru v Praze – Dejvicích.
Ve svém duchovním zamyšlení a svědectví bych se chtěl soustředit na výpověď víry apoštola Pavla z 2. listu Timoteovi: „Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, ale ducha síly, lásky a rozvahy.“ Tento výrok byl totiž zvolen jako ústřední biblický verš pro náš letošní sněm.
Musel jsem si však nejprve položit otázku, zda je takové slovo, vyzývající k odvaze, vůbec pro nás vhodné.
Není to slovo, které by se hodilo spíše pro sněm v počátcích naší církve? Pro dobu, kdy církev začala rozvíjet svoji činnost a vstupovala tak do nejisté a neznámé budoucnosti? Mnozí duchovní i laici se přesto s velkou odvahou pustili do díla budování nové církve, utváření náboženských obcí a stavby sborů.
Nebo nebylo by toto slovo o odvaze vhodnější pro dobu, kdy církev byla vystavena tlaku totalitního režimu? Tenkrát podléhala státnímu dohledu a nebylo žádoucí, aby se křesťanská víra příliš dávala najevo. Církve, faráři a věřící byli sledováni a mnozí lidé se báli projevit, aby se nedostali do zbytečných problémů. V atmosféře skrytě přítomného strachu bylo Boží slovo o odvaze velmi aktuální. Takové slovo mohlo být výzvou a posilou pro církev i každého věřícího, který se musel vyrovnávat s přirozeným strachem, jenž je silný a ovlivňuje lidské rozhodování a jednání.
Ale odvážnost k překonávání strachu, nejrůznějších obav a svazující sklíčenosti potřebujeme jako církev slyšet stále. Navíc žijeme v divné době, kdy opět dění ve světě způsobuje, že se dostavují určité obavy, strach a úzkosti. Pokusím se proto v krátké duchovní úvaze Pavlovu výpověď, určenou Timoteovi, vyložit a ukázat, jak se nás dotýká a jak nás může povzbudit i dnes.
Pavel upozorňuje Timotea, že Bůh mu dal svého Ducha, který je zdrojem bohatství všech darů. Pavel zde mluví o třech darech - síle, lásce a rozvážnosti.
V případě prvního daru se jedná o sílu, moc, schopnost odolnosti a vytrvalosti, zmužilost, udatnost, chrabrost, sílu ducha i mravní sílu. V případě druhého daru má láska spojitost s úctou. V případě třetího daru byl v Bibli užitý řecký výraz v antickém světě chápán jako rozvážnost, uvážlivost, střídmost, zdravá mysl, umírněnost v úsudku či vznešenost mysli. V Bibli kralické je užito staročeské vyjádření „mysl způsobná“ a v Šestidílné Bibli je v poznámce k tomu řečeno, že se jedná o takovou mysl, která není ovládána hněvivostí ani pošetilostí.
Někdy vykladači Bible a kazatelé upozorňují na přesně dané uvedené pořadí a záměrně uvedenou postupnost těchto tří darů. Nejprve je uvedena síla ve smyslu vůle, která má být následně prostoupena citem lásky a obojí pak koriguje rozum. Ale pořadí by mohlo být i jiné. Na prvním místě a východiskem všeho má být láska, která je tím nejvyšším darem Ducha. Ta má určovat i náš rozum a z ní pak vychází vůle a síla konat dobro. Nebo by bylo možné i takové pořadí darů: Nejprve je potřeba všechno předem uvážit, promyslet. Protože někdo může jednat jako bez rozumu a projeví sice velkou sílu a vynaloží velikou energii, ale pokud mu chybí rozvážnost, tak se míjí cíle. A bez lásky i sebevětší úsilí a nasazení může vyznít do prázdna.
Z toho je zcela zřejmé, že pořadí těchto tří darů není zas až tak důležité, ale podstatné je, aby byly navzájem propojeny, neboť tyto tři, obrazně řečeno spřízněné přítelkyně či pravé pomocnice, mají jednat vždy spolu a nikdy jen jedna bez druhé.
Jestliže je Pavlem uvedena síla, tak to není taková síla, která činí na druhé nátlak, která bourá a ničí, co druzí vytvořili, síla, která si libuje v převaze nad druhými. Je to síla, která dokáže přemoci především sebe. Síla, která nepramení z nás, ale z Boha. Jak vyznáváme v naší Liturgii: „V síle tvé a s tebou, Hospodine“ (Liturgie, s. 30). Nejde o lásku, která je sobecká, sebestředná a myslí jen na sebe. Jedná se o lásku, kterou nám ukázal Ježíš. „Jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem“ (J 13,34; J 15,12). Nejde zde o rozum, který jen kalkuluje, co to vynese, jaké výhody člověk získá. Jedná se o rozum, který počítá s Bohem. V Žalmu 14. čteme: „Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli“ (Ž 14,2). Proto žalmista volá: „Dej mi rozum a budu tvůj Zákon zachovávat, budu se ho držet celým srdcem“ (Ž 119,34).
Zde v pastorální epištole máme jedinečné svědectví o Božím Duchu, který se projevuje dary nezdolné síly, vřelé lásky a moudré rozvážnosti. Tohoto životodárného Ducha a jeho dary zakoušel apoštol Pavel jak v církvi, ve společenství sester a bratří, tak i ve svém životě. Působil v jeho nitru. Přestože Pavel podléhal lidské slabosti, mohl z Božího Ducha čerpat velkou odvahu a mohl tak být přesvědčivým Kristovým svědkem. Takového Ducha vyprošoval i mladšímu spolupracovníkovi Timoteovi a vyzýval ho k tomu, aby se ani on nebál a byl odvážným a vytrvalým svědkem Ježíše Krista pro mnohé.
Sestry a bratři,
apoštol Pavel nejen Timoteovi, ale všem křesťanům připomíná, jak čelit obavám a strachu. Tím prvním, co nás může osvobozovat od strachu, je síla, činorodost, aktivita. Tím druhým je láska. Vždyť láska přemáhá strach. „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání“ (1 J 4,18). A tím třetím je rozvážné myšlení. Pro zvládnutí negativních emocí je vhodné se zastavit, když se snažíme v klidu uvážit všechny okolnosti a dokážeme získat patřičný odstup a věci vidět z určitého nadhledu, přesněji řečeno z výhledu víry, která spoléhá na Boha, jenž je Pánem nade vším, i nad naší situací.
Bůh nám nedává přece ducha bázlivosti, sklíčenosti, beznaděje, pesimismu, lhostejnosti, nezájmu, nebo naopak hněvu, nerozvážnosti a pošetilosti, ale chce nám dávat svého Ducha s dary nové síly, opravdové lásky a potřebné rozvahy.
O tohoto Ducha společně prosíme i my v čase konání sněmu. O tyto tři dary Ducha prosíme pro všechny naše zápasy, službu a svědectví Církve československé husitské. Kéž milosrdný Bůh vede naši církev, je nám v Kristu stálou pomocí a dává každému z nás dary svého Ducha – sílu, lásku a rozvahu! Amen.