Kázání bratra patriarchy ke 100. výročí sboru Krále Jiřího ve Tmani v září 2026.
Další biblické texty: Ex 25,1-8; J 14,21-24
Sestry a bratři,
sté výročí sboru Krále Jiřího ve Tmani v nás vzbuzuje vděčnost za dílo našich předků, kteří jej svojí vírou, umem a rukama vybudovali zde v krajině v okolí řeky Berounky. Současně nás vede k úvahám, jaký je vlastně smysl křesťanského kostela či sboru. Živý Bůh, o kterém svědčí Bible, je přece všude. Není vázán na nějaké místo. Ale v kostele si tuto skutečnost Boží blízkosti více uvědomujeme. Proto také Církev československá husitská, která se v počátku setkávala k bohoslužbám na nejrůznějších místech - v přírodě, školách i dalších vyloženě světských prostorách, směřovala ke stavbě svých vlastních kostelů, přesněji sborů. Samozřejmě, že bohoslužba může být slavena kdekoli. Kdekoliv se můžeme obrátit k Bohu s modlitbou, kdekoliv můžeme si číst v Bibli, i v soukromí. Ale přesto zázemí sborové stavby umožňuje lépe konání shromáždění, setkání věřících a život společenství církve a různé aktivity. Stavba církve se tak stává i součástí krajiny a kulturního života konkrétního místa. Toho si byli vědomi ti, kteří se s vírou pustili do stavby tohoto sboru a slavnostně jej po dokončení před sto lety otevírali.
V Bibli se hovoří o chrámu v trojím významu. Jednak je to viditelná stavba postavená lidmi. Pak je to dokonalý chrám, který nevybudovali žádní lidé, který má věčný charakter, neboť je v nebesích. A třetí význam chrámu spočívá v tom, že Božím příbytkem má být lidské nitro. Stručně řečeno jedná se o svatyni pozemskou, svatyni nebeskou a svatyni našeho srdce. První naše dnešní biblické čtení z knihy Exodus se vztahuje k pozemské svatyni či stánku, druhé čtení z listu Židům předestírá výhled k dokonalé nebeské svatyni a třetí čtení z Janova evangelia ukazuje, že Bůh chce přebývat v srdci člověka, které se projevuje láskou.
Začněme tedy naše uvažování o chrámu vybudovaném lidskýma rukama. Ale taková stavba musí být postavena také lidským rozumem, myšlením, představivostí, nápaditostí, idejemi architekta a zkušenostmi stavitele. Ovšem architekt či stavitel vychází často nejen ze svých ideálních představ a velkolepých plánů, ale musí mít ohled i na praktické využití stavby, a na potřeby těch, kteří takovou stavbu zadávají a objednávají. Současně je někdy stavba limitována i finančními možnostmi. Někdy se jen něco podaří uskutečnit nebo dojde k provedení ve skromnější či levnější podobě. Někdy plány některých našich sborů byly velkolepé, ale pak se uskutečnilo jen něco. To nám však nemusí vadit. Stavby novodobé husitské církve jsou jednoduché, prosté a neokázalé, neboť ideou je návrat k prvotní církvi a do časů Ježíše Krista a jeho apoštolů. Základem je dům, v jehož středu je stůl Páně, kolem kterého se setkává a shromažďuje církev jako jeho učedníci a učednice, jako jedna rodina sester a bratří.
Všimněme si, že v knize Exodus jsou popsány materiály, ze kterých stavěli a vybavovali svatyni Izraelci na příkaz Mojžíše. Jsou to kovy, dřevo, kameny a další přírodní materiály (Ex 25,3-7). Jsou to pozemské materiály, jsou to dary stvoření. Pozemská svatyně se uskutečňuje z toho, co poskytuje člověku přírodní prostředí. V pohledu víry z toho, co dává lidem Bůh skrze své stvoření.
Pozemskou svatyni budují ale také lidé ze svých darů. I tento sbor ve Tmani vznikl z mnohých darů od obětavých dárců a tato obětavost se zde stále projevuje. Vždyť, co je pro svatyni zbudovanou lidskýma rukama charakteristické, je také to, že se na ní stále podepisuje čas, stárne, a proto vyžaduje neustálou starostlivost a obnovu.
V každém případě jakákoliv pozemská svatyně vybudovaná lidskýma rukama je jen náznakem nebeských věcí (Žd 9,23), stínem nebeské svatyně (Žd 8,5).
Jen “náznakem” a “stínem” nebeského dokonalého věčného chrámu byl i stánek vytvořený Izraelci během jejich putování pouští. Takový byl i velkolepý chrám v Jeruzalémě vybudovaný za krále Šalamouna a později znovuobnovený. Takové byly i starobylé chrámy v Čechách, jejichž výstavbu podporoval kníže svatý Václav. Takové byly i chrámy a kaple, které vznikaly u nás za vlády císaře a krále Karla IV. i v pozdějších dobách. Takovým “náznakem” jsou i naše novodobé husitské stavby.
Starozákonní svatyně byla oddělená jako místo, kam mohli jen kněží. Jen oni měli přístup k Bohu. Do vnitřní části lid vstoupit nesměl. Přístup k Božímu slovu mají mít všichni. Věřící mají tvořit společenství Kristova lidu jako sestry a bratři. Tím pravým naším veleknězem je Ježíš Kristus. On je tím jediným naším prostředníkem a zástupcem před Boží tváří. V nebeské věčné svatyni (Žd 8,2) on se za nás přimlouvá a koná liturgii, kde probíhá stálá bohoslužba, jak ji naznačuje a přibližuje kniha Zjevení Janovo (4. a 5. kapitola).
Starozákonní svatyně neměla žádná okna. Ke službě kněží sloužil sedmiramenný svícen a od něho šířící se světlo. Svatyně tak byla prostoupena temnotou, aby tak byla vystižena skrytost a tajemnost Boží. Později se křesťanské chrámy stavěly s velkými barevnými prosklenými okny, aby do jejich šera pronikalo světlo. V naší církvi měly mít sbory od počátku okna pro přístup přirozeného světla ve smyslu života ve světle (Ef 5,9; 1 Te 5,5; 1Pt 2,9).
V případě křesťanského chrámu - svatyně nové smlouvy se nejedná jen o vnější věci, co upoutává náš zrak, ale především o srdce o naše nitro, které se má stát příbytkem Krista a Boží lásky. “Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat, přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (J 14,23). Výstižně to vyjádřil Mistr Jan Hus ve svém spise Dcerka. Vysvětluje zde výrok apoštola Pavla: “Boží chrám je svatý a ten chrám jste vy” (1 K 3,17). Říká, že v chrámu je oltář, na kterém stále hoří oheň. A stejně tak podle Husa obrazně nikdy nemá v duši uhasnout láska k Bohu (Dcerka, s. 52-53). A podle dr. Karla Farského má v chrámu zaznívat Boží slovo a přebývat pokoj. Člověk se má jakoby podobat takovému chrámu. Má být nositelem Boží pravdy a šiřitelem pokoje (Postily, s. 102).
Jistě bychom mohli o smyslu a povaze chrámu, kostela, sboru uvažovat a mluvit mnoho. Ale důležité je, aby tento chrám zbudovaný lidskýma rukama byl stále místem živého společenství sester a bratří, chrámem srdcí toužících po Kristově lásce, Boží pravdě a pokoji jako český husitský král Jiří.
Ať Boží přízeň s vámi zůstává a jeho požehnání provází tento sbor i v budoucím čase!
Amen.