Kázání bratra patriarchy na Hod Boží svatodušní k 100. výročí Sboru v Čáslavi v květnu 2026.
Sestry a bratři,
při dnešní slavnosti svatodušních svátků k nám zaznívají svědectví o událostech, ke kterým došlo před tisíci lety. Událost Letnic, seslání Ducha svatého, se odehrálo před dvěma tisíci lety. A ke stavbě babylónské běže, která byla jakýmsi prvním lidmi budovaným velikým chrámem s názvem „brána nebes“, došlo ještě mnohem dříve a souvisí se starověkým Babylónem, či Babylónskou říší.
V čem je spojitost stavby babylónské věže a Letnic? Protože v Babylonii začíná příběh Abrahama, příběh vyvoleného národa Izraele. A o Letnicích začíná příběh církve, shromáždění lidí ze všech národů. Tehdy učedníci a vyznavači Ježíše Krista byli obdarováni a posíleni Duchem, jak to Ježíš slíbil (J 14,16-17). Další spojitost může být spatřována v tom, že mezi těmi, kteří byli tehdy o Letnicích shromážděni v Jeruzalémě, byli také obyvatelé Mezopotámie, tedy Babylonie (Sk 2,9). A třetí důvod vzájemného spojení obou událostí je v tom, že se jedná o naprostý protiklad. V Babylonii panuje při stavbě věže obřích rozměrů pyšný lidský duch, který vede k falešnému sebevědomí, k rozdělení, zmatku a nepřátelství. O Letnicích se naopak projevuje Boží Duch, který vede k porozumění, pokoře a životě v lásce.
Můžeme se pokusit o srovnání stavby babylónské věže a události Letnic. Nejprve můžeme vidět to, co je společné. Je to jednak v tom, že se jedná v obou případech o velké dílo, o jednotu a také o společnou řeč.
A teď, co je rozdílné. Velké dílo Babelu mělo být výrazem toho, že lidé si tím chtěli učinit jméno. Dílo církve, dílo Ducha směřuje k oslavě Božího jména, aby vcházelo ve známost a bylo v úctě. V modlitbě Ježíše prosíme jako křesťané v našich chrámech, kostelích, kaplích, sborech a modlitebnách: „Posvěť se jméno tvé“. A v Žalmu zaznívá: „Ne nám, ne nám, Hospodine, ale svému jménu dej čest“ (Ž 115,1). Dílo Bábelu bylo dílem pýchy, domýšlivosti a velikášství, naproti tomu dílo z Ducha Božího, z Ducha Kristova přivádí k pokoře, k úctě a vděčnosti vůči Bohu. Dílo Bábelu vede ke zmatku, k nedorozumění, k rozptýlení a odcizení.
Zatímco dílo Ducha umožňuje chápat druhé a tvořit s nimi přátelské vztahy.
Pozastavme se nad tím, co znamená budování velkého díla z Božího Ducha. V případě příběhu o babylónské věži se nejedná o kritiku lidské tvořivosti, dovednosti a pracovitosti. Vždyť tvořivost a umění je jedním z tradičních sedmi darů Ducha svatého. A pracovitost a píle je v Bibli ceněna jako opak lenosti. Ale jde o to, že před lidské dílo, je předřazeno Boží dílo. Neznamená to pasivitu, malou podnikavost a chybějící činorodost ve smyslu: „raději nedělat nic“. Ale jde o vědomí, že bez Boha a jeho požehnání nemůže nic dlouhodobě obstát. Smyslem je dát své schopnosti, dovednosti, znalosti do služby Bohu a k oslavě Božího jména. V tom je pravá velikost každého našeho díla, a zvláště takového, jaké vykonáváme v církvi, ať již na budování chrámu po stránce duchovní i hmotné.
A nyní k jednotě, která je důležitým motivem v obou biblických příbězích. Jenomže jednota v Bábelu byla jednotou vnější, dosahovanou různými vnějšími prostředky. Byla to jednota, k níž se dochází „shora“, různými způsoby ovlivňování myšlení a názorů, jednota, ve které se ztrácí různost, pestrost a rozmanitost. Je to jednota vynucená, nedobrovolná, taková je v dějinách lidstva patrná v různých podobách a má smutné následky. Naproti tomu jednota z Ducha svatého, z Ducha Kristova je jednotou vnitřní spontánní a dobrovolnou. Je to ideál apoštolské či prvotní církve, kdy se jednota z Ducha Božího projevuje „jednotou mysli a srdce“ (Sk 4,32), jednou vírou zaměřenou k Ježíšovi (Sk 4,5), jednou nadějí (Ef 4,4) i jednou spojující láskou (1 Pt 4,8). A tím je dostáváme k té „společné řeči“. Někdy jako by lidé následkem babylónského zmatení mluvili „každý jinou řečí“. Tím není míněna rozmanitost jazyků, ale jde o situaci, kdy lidé jsou jednoho jazyka, jedné národnosti, jsou si velmi blízcí a podobní, a přesto jako by každý mluvil jinou řečí. Jak je důležité „nacházet společnou řeč“, a to právě v církvi, abychom si rozuměli. To je možné za předpokladu, že se snažíme více a hlouběji porozumět Božímu slovu, slovu Krista a apoštolů. A to je možné jen tehdy, máme-li dar Ducha. Neboť je to právě Duch, který nás uvádí do porozumění a tajemství pravdy Ježíšova slova a života v plnosti a celém jeho bohatství.
Proč se staví a udržují náboženské stavby? Nepatří do starověku, nebo případně do středověku? Má nábožensky motivovaná stavba své místo a opodstatnění v moderní době, a zvláště v naší současnosti? Tyto stavby mají svůj smysl a význam i dnes svým jedinečným charakterem. Kostely, sbory, modlitebny jsou totiž hmotným, viditelným otiskem působení proudícího Božího Ducha v minulých dobách. Bez Ducha Božího by skutečně křesťanské chrámy nevznikly. Neboť, jak je to vyjádřeno ve Skutcích, Boží Duch naplnil celý dům (Sk 2,2). Tím je míněno naplnění Duchem celého společenství, neboť chrámem Ducha svatého jsou lidská srdce, ve kterých je víra, pokoj a láska a porozumění pro Boha i pro druhé lidi.
I tento sbor byl staven milostí a silou Ducha. I my jsme pozváni, abychom budovali duchovní chrám v Kristu a pokračovali tak v díle těch, kteří byli před námi s tím, aby mohl svůj účel plnit a rozvíjet i v budoucnosti. K tomu, nechť nám Bůh svým Duchem dává svou milost v hojnosti. Amen.