Poznámky bratra patriarchy ke kázání v květnu 2026.
Čtení z Janova evangelia určené na 5. neděli po Velikonocích navazuje na čtení předcházející neděle. Je to pasáž z tzv. řeči na rozloučenou. Když umírá nějaká významná osobnost, tak bývá upřena pozornost na poslední slova, poslední výroky, které tento známý a uznávaný člověk řekl nebo napsal. Bývá to chápáno jako shrnutí jeho díla, jeho odkaz, jako to, k čemu v závěru svého života dospěl svými zkušenostmi, co považuje za nejdůležitější ze svého díla a usilování a co odkazuje jako poselství pro současníky i budoucí generace. Také Ježíš podle Janova evangelia takové shrnující poselství zachoval ve své řeči k učedníkům na rozloučenou. Tato jeho řeč je však velmi obsažná. Hovoří zde o novém přikázání, o vinném kmenu, o pokoji, který nemůže dát nikdo jiný, ani svět než on sám, o cestě k Otci a také o zaslíbení příchodu Ducha.
Všechna Ježíšova slova, která během svého pozemského života sdělil a předal, jsou stejně důležitá, ale přesto tato slova z řeči na rozloučenou mají ten zvláštní charakter a jedinečný význam, neboť je Ježíš říká bezprostředně před tím, než je stvrdil vlastním životem, než přinesl oběť za učedníky a celé lidstvo a dovršil tak své poslání v tomto světě.
Mezi Ježíšem a významnými osobnostmi lidských dějin, jakkoli jejich odkaz a dílo může být pozoruhodné i stále aktuální, je zásadní. Oni odešli do oblasti smrti, ale Ježíš je živým Pánem, vítězem i nad smrtí. Z řečí na rozloučenou promlouvá ten, který prošel velikonočními událostmi – křížem, smrtí, vzkříšením i oslavením.
V této řeči na rozloučenou je vysloven opakovaně Ježíšův slib, že učedníci budou mít k pomoci Ducha. Až Ježíš z tohoto světa odejde, tento Duch přijde. Jedno z takových slov o zaslíbení Ducha jsme slyšeli z našeho oddílu z Janova evangelia. Ježíš byl s učedníky jen určitý čas a pak od nich odchází. Ale přesto nezůstanou sami, ale budou mít Ducha, který s nimi zůstane již natrvalo.
Řecký termín PARAKLÉTOS, který se zde vyskytuje, je záhadný. Co je důležité, že má osobní podobu, osobní rysy a charakter. O Božím Duchu či Duchu svatém se hovoří v Písmu v obrazech jako o ohni (Sk 2,3), o větru (J 3,8; Sk 2,1), o vodě a prameni z nitra (J 7,38), případně jako o živé holubici (L 3,22), ale zde má charakter osoby. Paraklétos je obhájce advokát, patron, přímluvce, utěšitel, učitel pravdy. Tak může být překládán a chápán.
Duch je tím, kdo učedníky hájí, když jsou křivě obviněni a vystaveni hanobení a pomluvám. Jak je důležité mít u soudu dobrého obhájce, který nás hájí, když my sami to nedokážeme a jsme vydáni všanc nespravedlnosti (srov. Ž 135,13).
Duch je patronem či opatrovníkem. To znamená, že je tím, kdo nad námi bdí a podporuje nás. Bez této podpory bychom mnoho nedokázali, neboť on má na mysli naše dobro (srov. Ž 131,4).
Duch je přímluvcem. Je tím, kdo se za nás přimlouvá, kdo se zasazuje v náš prospěch (Ř 8,26; Ř 8,27).
Duch je naším utěšitelem. Když potřebujeme potěšit, povzbudit, dodat novou radost, tak je blízko (Iz 5,12).
Je také učitelem pravdy. Ježíš ho přímo označuje za „Ducha pravdy“ (J 14,17). Duch nás vede k poznání Boží pravdy, k poznání pravdy jako Boží skutečnosti, ne lidské skutečnosti (srov. J 15,26; J 16,13).
Jaký je vztah Ježíše a Ducha? Jinými slovy: jaký je vztah Velikonoc a Letnic? Velikonoce jsou předpokladem Letnic. Velikonoce předcházejí Letnice. Slaví se padesát dní po nich. Současně Letnice jsou obsaženy ve Velikonocích. Vzkříšený Ježíš přináší učedníkům Ducha. Tak je to vyjádřeno v Janově evangeliu, ve kterém se prolínají různé časy, časové roviny. Budoucí se promítá do minulého jako přítomné. Se vzkříšeným Kristem přichází Duch. Ježíš vzkříšený a živý dechl na své učedníky. Je zde obrazné, názorné a symbolické gesto, kterým je dechnutí, vdechnutí, dýchání jako rozproudění nového života (J 20,22). Když přichází Duch, přichází také Ježíš. Duch je v podstatě Ježíš sám (srov. 2 K 3,17). Velikonoce a Letnice náležejí dohromady. Příchod Ducha života o Velikonocích a o Letnicích je u Jana propojen. Ducha nelze odtrhnout a oddělit od Ježíše. Proto se také hovoří o Duchu Ježíšově (Fp 1,19), o Duchu Kristově (Ř 8,9; Pt 1,11). Ducha zastupuje, představuje a zpřítomňuje Ježíše samého. Ježíš a jeho slovo jsou spojeni s Duchem.
Tuto propojenost Ježíš vyjadřuje tím, co je předpokladem daru Ducha. A tím je láska, láska vůči němu a ta se projevuje respektem vůči jeho slovu. „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání“ (J 14,15). Shodný projev vztahu lásky k Ježíšovi se zde opakuje: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo“ (J 14,23). Obsahem Ježíšova slova a přikázání je láska. Láska spojuje s Ježíšem a skrze něho v Duchu svatém i s Otcem. Tato Ježíšova slova o sjednocení v lásce s Bohem – Duchem, Synem a Otcem patří k hlubokým místům Janova evangelia. Vyjadřuje Janovskou mystiku lásky spojenou s niterností věřícího srdce (J 14,23). Právě místem dotyku a přebývání Ducha je hloubka nitra a našeho srdce (srov. Ř 5,5).
V kontrastu s tím působí pohled světa, který je vnějšího rázu, proto Ducha nemůže ani vidět ani poznat, jak říká Ježíš svým učedníkům (J 14,17). Svět má jiné zájmy, jiná měřítka, jiné pohledy. Proto i Letnice nejsou v pozornosti současné společnosti jako zvláštní svátek, neboť se týká v pravém slova smyslu „pouze“ duchovní skutečnosti, oblasti náboženství a prostředí církve.
Duch Boží či Duch svatý je současně Duch Kristův, jak to vyjádřit již církevní otec Ambrož (Křestní katecheze, s. 231). O Duchu svatém nelze uvažovat a mluvit bez Ježíše a bez lásky k němu a k lidem, která je spontánní naší odpovědí na jeho lásku vůči nám. Proto Ježíšovo přikázání lásky je spojeno s darem Ducha. Tam, kde je láska, tam je také Bůh. Jak zpíváme v kánonu z Taizé „Ubi caritas et amor, ubi Deus est“ (česky: Kde je dobrota a láska, tam je také Bůh). Tato křesťanská láska má povahu „Kristovy mystiky lásky“ – sjednocení věřících v Duchu s Kristem a skrze něho s Otcem. Ale současně je to projev zcela praktického jednání a vztahu vůči druhým v běžném každodenním životě. Vždyť láska neudělá bližnímu nic zlého (Ř 13,10). Duch Boží není vidět, ale je poznáván podle znaku Ježíšovy lásky na každém věřícím člověku i na církvi a jejím společenství i v jejím celku. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (J 13,35).