Kázání bratra patriarchy na 4. postní neděli v Českých Budějovicích – Čtyřech dvorech v březnu 2025.
Milé sestry a milí bratři,
Ježíšovo podobenství z 15. kapitoly Lukášova evangelia bychom mohli stručně vyjádřit jako cestu lehkovážného syna z otcova domu a zpět. Tímto podobenstvím nám Ježíš sděluje, že cestu k Bohu si musí najít každý člověk sám. Je zde současně naznačen zvláštní paradox, že ten, kdo Bohu může být vzdálen a být od něho velmi daleko, tak mu může být zase blízko. A ten, kdo mu je blízko, nebo si to alespoň myslí, může být naopak velmi vzdálen. Ukazuje to příklad dvou synů – mladšího a staršího. Vidíme dvojí cestu – jednak cestu k Bohu kajícníka a pak cestu sebe spokojeného člověka, dokonce velmi snaživého a navenek sympatického, který se snaží prožívat a jednat vždy perfektně, aby se mu nedalo nic vytknout, ale míjející se Boží lásce, jejíž hloubku není schopen pochopit.
Podobenství o marnotratném či lehkovážném synu, který ve světě narazil a ocitl se v bezvýchodné situaci a těžké krizi, ilustruje význam pokání – návratu zpět k Bohu. Jan Amos Komenský hovořil o pokání tak, že je to počátek křesťanského smýšlení. Současně to je pokračování po celý život. A je i dovršením na konci života, abychom nemuseli věčně litovat, že jsme ztratili čas milosti (Obecná porada II, s. 338). Podobenství o marnotratném synu je na pozadí doznání vin v Liturgii podle bratra patriarchy Karla Farského v jejím úvodu. Vzdálili jsme se všichni od Boha a prosíme o jeho odpuštění, abychom se k němu vrátili, a toužíme být opět jeho dětmi (Liturgie, 2004, s. 29).
Podívejme se podrobněji na cestu ztraceného syna, který nejprve zatoužil po svobodě. Touha po naprosté svobodě se projevuje snahou si co nejvíce užít život, bezmezné utrácení a uvolněnost bez hranic. Ale v takové svobodě není člověk šťastný a zakusí prázdnotu. U syna v podobenství se dostavila duchovní nouze a také hmotná nouze.
Přichází však obrat a změna cesty v jeho životě. Šel do sebe (L 15,17). V tomto popisu cesty z vnějšku do nitra, od vnějšího světa směrem k vnitřnímu duchovnímu světu, není výslovně zmíněna lítost. O lítosti mluví Ježíš v jiném podobenství také o dvou synech podle Matouše (Mt 21,29). Nevíme, co se v nitru odehrálo, zda mladší syn pocítil lítost. Ale zato je zřejmé jeho doznání.
Nejprve se odehrálo uvnitř v jeho touze a později i bylo vysloveno ve skutečnosti: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě“ (L 15,18). Nebe je symbol Boží oblasti, Hospodina samotného. Každé provinění proti člověku je současně i proviněním proti Bohu, neboť člověk nese jeho obraz (srov. Gn 9,6).
Důležité je na cestě pokání i zadostiučinění neboli odčinění, náprava. Syn chtěl upřímně alespoň trochu vyrovnat způsobenou škodu na rodinném majetku tím, že bude vykonávat práci toho nejposlednějšího nádeníka. Syn, který toužil po naprosté svobodě, bezpracném a bezstarostném užívání si, záviděl nádeníkovi, který neměl žádnou svobodu, a přitom byl šťastný, neboť měl práci a zajištěné jídlo. Jak by si byl i takového postavení a práce v otcově domě vážil!
Cesta pokání vede k radosti. Je-li cesta člověka, který „jde do sebe“, zaměřena správným směrem, tak vede k radosti.
Přijetí ze strany otce vyjadřuje symbolicky nejlepší oděv, prsten, obuv a hostina s hudbou. Hodnotný oděv vyjadřoval vážnost, prsten moc, obuv svobodného člověka. Hostina přijetí do společenství. A hudba dodává slavnostní a radostný charakter společného stolování. Synovi se vše dostává nezaslouženě. Místo posledního z nádeníků a dočasných pracovníků se mladšímu synovi dostává čestného místa.
Jeho starší bratr však nechtěl svého mladšího bratra přijmout. A netěší se z jeho návratu. Není však z podobenství jasné, jak to dopadlo, zda ho starší bratr nakonec přijal. Ale stejně otevřený příběh zůstává u mladšího syna. Jestliže zakusil takovou lásku ze strany svého otce, jak na to později reagoval? Jak se jeho život odvíjel dál? Kdo má zkušenost odcizenosti a vzdálenosti od Boha, dokáže se radovat o to více z jeho milostiplné blízkosti a odpouštějící lásky. Dokáže být Bohu vděčný za to, že je nezaslouženě přijímán v Kristu, našem bratru, u jeho svátostného stolu jako syn a dcera. Buď za to Bohu dík a chvála!
Amen.