Postní kázání bratra patriarchy v Náboženské obci CČSH Praha 2 – Nové Město v březnu 2025.
Sestry a bratři,
vstoupili jsme opět do postní doby, čtyřicetidenní přípravy na Velikonoční svátky. Četli jsme Žalm 143. Je to poslední ze sedmi tzv. kajících žalmů – 6, 32, 38, 51, 102, 130, a tento 143. Tyto žalmy se četly v předvelikonočním období a tato tradice je velmi starobylá. Věřící se tyto žalmy modlili, ale jejich verše byly překládány i do národních jazyků a kazatelé je vykládali. Navažme na tuto tradici a rozjímejme nad jedním z těchto žalmů a jeho zvěstným obsahem – konkrétně Žalmem 143.
Je to modlitba, která přímo začíná slovy: „Hospodine, slyš mou modlitbu …“ (Ž 143,1). Tento žalm, jako žalmy všeobecně, je užíván jako modlitba osobní i společná. Ale i texty modliteb mohou být inspiračním zdrojem pro kázání. Příkladem může být modlitba Páně, na jejíž slova se káže a její výpovědi jsou kazateli již od starověku věřícím vykládány a objasňovány. Promýšlejme tedy i tento jeden ze sedmi kajících žalmů a rozjímejme o jeho obsahu a poselství v postním čase.
Žalm 143 má charakter prosebné modlitby a je připisován králi Davidovi, jako i další žalmy, které nesou tento nadpisek. Nazývá se však služebníkem. V žalmu můžeme rozlišit dvě části. V první části je popsána situace Davida či kteréhokoli modlícího se (Ž 142,1-7) a ve druhé zaznívají zcela konkrétní prosby (Ž 142,8-12).
Tuto situaci charakterizuje trojí vztah – k Bohu, k druhým lidem a vnitřní stav. Před Bohem nejsme nikdo z nás spravedlivými (Ž 143,2 srov. Ř 3,20). Nemáme v životě také jenom samé přátele, ty, se kterými si rozumíme, ale i nepřátele. Jsou to ti, kteří znepříjemňují život. A to třetí popisované je náš vnitřní stav. Neprožíváme jen chvíle radosti a vnitřní pohody, ale někdy skleslost. I věřící může prožívat takové vnitřní rozpoložení, o kterém se hovoří v žalmu: „Jsem na duchu skleslý“ (Ž 143,4). O tomto stavu lidského nitra je svědectví i v dalších žalmech (Ž 77,4; Ž 107,5; Ž 142,4). I když apoštol Pavel vybízí, že se křesťané nemají poddávat skleslosti, že k tomu není důvod (2 K 4,1), přesto ne vždy se nám to daří osobně, ale někdy i v církvi přichází období a nálada skleslosti. Právě taková situace, kdy si uvědomujeme, že nedostojíme Božím nárokům jako jeho služebníci, kdy jsme vystaveni nepřátelskému tlaku z různých stran a kdy prožíváme skleslost a malomyslnost, je významným podnětem k modlitbě, k obrácení se k Bohu s modlitbou a prosbami.
Řeč žalmů je plná obrazů a přirovnání. I v tomto Žalmu 143 se vyskytují. Pro situaci člověka, který si ve vztahu k Božímu spravedlivému nároku uvědomuje své selhávání, slabost a nedostatečnost, kdy je vystaven nepřátelskému jednání ze strany druhých a kdy uvnitř pociťuje prázdnotu a sklíčenost, je užit obraz vyprahlé země a vysušené krajiny (Ž 143,6). Tam, kde je voda, vláha, prameny, rozvíjí se život. Kde není, vše usychá. Modlitba je bytostná touha po životě, jehož zdrojem je Bůh, jak to prožil král David a zanechal nám toto své hluboké svědectví o modlitbě také v tomto Žalmu 143.
Následují zcela konkrétní prosby, ze kterých se zaměříme jen na některé. „Ohlas mi hned z rána své milosrdenství“ (Ž 143,8). Hned od rána má věřící člověk spolehnout na Boží milosrdenství a těšit se z něho. Ráno je nový počátek, začátek celého dne. Hned na začátku je příležitost začít s Božím slovem, modlitbou a prosbou o Boží milosrdenství, které se obnovuje každého rána (Pl 3,21-23).
Další z proseb se týká Boží ochrany. „Vysvoboď mě od nepřátel, Hospodine, u tebe si hledám úkryt“ (Ž 143,9). David prosí, aby uprostřed ohrožení, nejistoty a neklidu měl v Bohu svoji ochranu. Je zde obraz úkrytu, skrýše. David nabyl zkušenost bezpečí, když se před svými nepřáteli ukrýval ve skalní skrýši (1Sa 22,4-5; 1Sa 24,23). Proto se často tento obraz vyskytuje v Žalmech (Ž 32,1; Ž 61,5; Ž 119,114).
Jiná z proseb zní: „Kéž mě tvůj dobrotivý duch vede po rovné zemi!“ (Ž 143,10). Opakem cesty po rovné zemi je křivá a křivolaká cesta (Př 2,15), nebo cesta plná překážek a nástrah (Ž 140,6) či šikmá plocha, která člověka strhává dolů (Ž 1,6b; 1 Tm 6,9). Rovnou zemí není ani tak míněná bezproblémová procházka životem, ale spíše vnitřní vyrovnanost i rovné jednání a odolání pokušení za cílem jít pochybnými a křivolakými cestami.
V závěru žalmu zaznívají dva motivy – Boží spravedlnost a milosrdenství, kterých se dovolává modlící se David či žalmista (Ž 146,11-12). V modlitbě nemáme myslet jen na sebe, i když Bohu svoji situaci předkládáme a současně se na něho obracíme s prosbami. Ale máme myslet na Boha samotného. Spravedlnost a milosrdenství jsou v žalmu uváděny společně. Vždyť spravedlnost bez milosrdenství je tvrdá a bezcitná a milosrdenství bez spravedlnosti zase se může stávat laciným a neúčinným. Spravedlnost a milosrdenství jsou dvě strany jednoho Božího projevu a přístupu.
Jestliže se jako křesťané modlíme tento žalm a dovoláváme se Boží spravedlnosti i milosrdenství, tak to neznamená, že předstupujeme před Boha my jako spravedliví, ale dovoláváme se spravedlnosti Ježíše Krista. V něm je naše spravedlnost, kterou nám on daroval. On je také zdrojem věčného Božího milosrdenství.
Sestry a bratři,
v postní době můžeme Bohu v upřímnosti předkládat v modlitbě svou osobní situaci i situaci církve a také své mnohé prosby. Kéž můžeme být obnovováni Kristovou darovanou spravedlností a každé ráno, každý nový den být posilováni jeho milosrdenstvím.
Amen.