Kázání bratra patriarchy při bohoslužbě na zahájení IX. sněmu CČSH dne 19. 10. 2024.
Sestry a bratři,
zdravím vás všechny, kteří jste přijeli z různých míst na tento církevní sněm. Jsou dvě významná shromáždění pro naši církev – synoda a sněm. Synoda je v naší tradici shromážděním duchovních, a sněm shromážděním zástupců z celku církve, z náboženských obcí – duchovních i laiků.
Tato tradice rozlišení obou shromáždění vychází z praxe v husitské době. Tehdy také husitské synody byly záležitostí kněží, zatímco zemské sněmy probíhaly s významnou účastí a postavením laiků. Také v naší církvi nelze o záležitostech jejího celku a podstatných věcech jednat a rozhodovat bez církvi oddaných a aktivních laiků – vás, věřících sester a bratří z náboženských obcí. Náš husitský sněm je tedy společenstvím nás duchovních a vás laiků v rovnosti před Bohem a součinné spolupráci.
Mottem našeho sněmu při jeho zahájení je biblické slovo z 1. listu apoštola Pavla Timoteovi: „Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu“ (1 Tm 4,10).
V církvi většinou lidé hledají nějaký klid, únik a bezstarostný odpočinek. A místo toho naopak slyšíme o námaze a zápasu. Aby člověk naplňoval svůj život, musí být činný, aktivní, musí se namáhat a dokonce podstupovat různé zápasy. Všechno si ulehčit a každému zápasu se vyhnout není dobrý způsob života. Platí to i o věřícím člověku. Jistěže musíme spoléhat na Boha a doufat v jeho milost. Máme se umět zastavit a uvědomit si, že tato Boží milost předchází veškeré naše usilování a práci. Nemůžeme stále jen pracovat, ale máme si najít čas pro modlitbu. Ale i modlitba je úsilím a má nám dát sílu k dobrým aktivitám a prospěšnému dílu. Můžeme vztáhnout biblické slovo o námaze a zápase na církev. Vždyť naše církev vznikla z úsilí, z námahy a zápasu těch, kteří byli před námi. A to se netýká jen známých osobností duchovních a aktivních a vzdělaných laiků, ale i nespočtu dnes již bezejmenných a neznámých věřících sester a bratří, kteří tvořili a budovali církev a náboženské obce. Od nich jsme mnohé přejali, a máme si tohoto dědictví vážit. Na ně navazujeme a v tomto jejich úsilí pokračujeme. Zdůvodněním této naší námahy a zápasu je naděje v Bohu.
Verš ale ještě pokračuje dále: „který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících.“ Slyšíme zde, že Bůh v Kristu je spasitelem všech lidí. Je zde jednoznačné vyjádřena univerzálnost spásy. Záchranný čin Krista, jeho oběť, přinesená z lásky k nám lidem, se týká všech. Takto to chápal i náš první patriarcha – bratr Karel Farský, že Ježíšův jedinečný spásný čin se vztahuje k celému lidstvu, „člověčenstvu“. Je to zřejmé i ze slov ustanovení večeře Páně v Liturgii podle Karla Farského: „Pán Ježíš seděl s apoštoly svými naposled a své dílo lidstvu zpřítomnit chtěl pro věky budoucí …“ (Liturgie, 2004, cit. s. 52). Vyskytují se debaty o tom, jestli Ježíš zemřel „za mnohé“ nebo „za všechny“. Ježíše a jím uskutečněné Boží dílo spásy si nemůžeme přivlastnit, je opravdu „spasitelem všech lidí.“ Dosah jeho oběti není vymezen místem ani časem.
A přesto je zde také řečeno „zvláště věřících“. Právě víra si tento spásný čin přisvojuje. Vírou máme k Bohu blíž. Nevírou se člověk od Boha naopak vzdaluje. Jako církev a její služebníci máme sloužit všem. Přesto věřící lidé, bratři a sestry, náležející k naší církvi, mají být na předním místě našeho zájmu.
Na jiném místě ve svých listech říká apoštol Pavel: „Čiňte dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry“ (Ga 6,10). Víme, že Ježíš šel s evangeliem nejprve k lidem ze svého národa (Mk 7,27; srov. Mk 10,5-6). Po svém vzkříšení vysílá své apoštoly s evangeliem ke všem národům (Mt 28,19-20). Apoštol Pavel svou misijní námahou a zápasem otevřel cestu evangelia k lidem ze všech národů, z pohanských národů (Ga 2,2.7; Ef 3,8). Zvláštní zájem projevoval Pavel o to, aby jeho evangelium slyšeli pohané, lidé, kteří víru neměli nebo ji měli falešnou. Přesto i on se ve své pastýřské péči soustřeďoval na věřící, na pokřtěné křesťany, na ty, kteří náleželi k prvokřesťanským obcím (Sk 4,23; viz Pavlovy listy obcím). Toto dvojí těžiště Pavlova přístupu je pro nás inspirující i dnes – úkol budovat církev – na jedné straně, a otevřenost služby vůči všem na straně druhé. Ani se neuzavírat jako malé společenství do sebe, ale ani se různými „necírkevními“ aktivitami nerozplynout ve společnosti, která je určována jinými zájmy než je evangelium. Dnes se vede rozhovor o tom, zda se církev má uzavírat a opevňovat před změnami světa a strážit věrně své hodnoty a tradice, anebo zda se má otevřít světu a této době a vše minulé opustit a na církev a její tradiční podobu rezignovat jako na něco již minulého. Z našeho biblického verše, i z jiných míst Písma svatého, poznáváme důležitost budovat církev jako společenství věřících a spoléhat, že je pod Boží milostí, ale současně se neuzavírat a být otevřeni službě všem lidem bez rozdílu. Pro tento úkol je potřebná hluboká a stálá naděje. Mít naději, čerpat naději z Boha znamená myslet a jednat v perspektivě zaslíbeného Božího království. V této naději nacházíme smysl obojího – budování církve jako společenství věřících i navzdory všem překážkám, a služby všem lidem, i když o to někteří nebudou třeba stát, budou projevovat odmítání či lhostejnost. Přesto mají naše námaha a zápasy svůj smysl, a jsou třeba sice nepatrným, ale potřebným dílem k uskutečňování poslání Církve československé husitské v tomto čase.
Kéž k tomu napomáhá i náš dnes zahajovaný sněm, abychom posílili své vědomí, že můžeme společně sdílet nádhernou naději v živém Bohu. Kéž s vděčností tuto naději dokážeme přijímat a předáváme ji všude tam, kde žijeme, kde se namáháme a vedeme svůj zápas, i tam, kam jsme posláni. Amen.