Podklad pro kázání ke 100. výročí Husova sboru v Holohlavech-Smiřicích a Husova sboru ve Rtyni v Podkrkonoší v září 2024.
Další biblické texty: Žd 9,1-11; J 4,19-24
Sestry a bratři,
v roce 2020 naše církev slavila 100. výročí svého vzniku. Proběhla na začátku roku slavnostní bohoslužba v chrámu sv. Mikuláše a setkání s hosty na Staroměstské radnici v Praze. Ale pak přišla doba pandemie a my jsme museli řadu připravených akcí ke 100. výročí zcela zrušit nebo omezit. Přijali jsme to tak, že slavnosti musí ustoupit, když společnost a lidé prožívají těžké situace. Ale nakonec se nám 100. výročí mnohonásobně vrací. Připomínají se výročí 100 let od založení náboženské obce, 100 let od položení základního kamene a 100 let od otevření sboru. A takovou slavnost 100. výročí vašeho sboru mohu s vámi prožívat i dnes. K této příležitosti jsem zvolil oddíl ze Starého zákona z 2. knihy Paralipomenon – neboli letopisů. V tomto oddíle je vše podstatné řečeno, co se týká chrámu. Je to posvátný prostor, ke kterému se vztahuje posvátný čas a posvěcené osoby.
Posvátnou stavbou a prostorem byl chrám, který židovský král Šalomoun vybudoval a dokončil (2 Pa 8,16). Posvátným časem, který je s chrámovým prostorem spojen, je den odpočinku a svátky (2 Pa 8,13). A posvěcenými osobami jsou kněží a levité (2 Pa 8, 14). V době vlády krále Šalomouna vznikala tato jedinečná stavba v Jeruzalémě. Byly položeny její základy, probíhala její náročná stavba, a nakonec byl chrám dokončen.
Ale stavba sama o sobě ještě není tím, čím má být. Stavba chrámu má své určení. Nestačí jen postavit chrám, ale důležité je v něm zajistit řádný chod a průběh bohoslužby. A to právě moudrý Šalomoun učinil. Naplnil se tak prostor chrámu čilým bohoslužebným životem, který se odehrává v časovém rytmu a podle určitého řádu. Zajímavé je, že král Šalomoun nepřišel s nějakým novým řádem bohoslužby, ale navazuje na svého otce krále Davida (2 Pa 8,14) a na proroka a vládce Mojžíše (2 Pa 8,13). Bohoslužba nás propojuje s minulými generacemi. Chrám je naplňován bohoslužbou a ta se odehrává v čase. Židé již od starověku slavili a slaví podle příkazů Desatera sváteční den, zvláštní den týdne – sobota (Ex 20,8-11) a také hlavní svátky – Velikonoce neboli svátky nekvašených chlebů, letnice a svátky stánků (Dt 16,16). Na tyto svátky přicházeli židé i ze vzdálenějších míst do jeruzalémského chrámu.
Ke zvláštnímu pro Hospodina odděleného prostoru a odděleném čase náleželi i pro službu jemu oddělení lidé. Byli to kněží, kteří přinášeli oběti (Lv 1.-7. kap.) a vyučovali lid Božímu zákonu (Neh 8,18). Spolu s nimi vykonávali službu levité, kteří jim pomáhali. Jejich úkolem bylo chválit Hospodina. Zajišťovali zpěv a hru na hudební nástroje a také skládali žalmy.
Z Bible se můžeme dovědět, jak to bylo na krále Šalomouna, když byl dokončen chrám. Z kronik našich náboženských obcí se můžeme dovídat, jak to bylo před 100 lety, když byl dokončen sbor a slavnostně otevřen. Ale jak je tomu dnes? Co pro nás znamená tato náboženská stavba nyní? Zaznívají názory, že chrámy a kostely nepotřebujeme ke své víře. Můžeme se přece scházet kdekoli jinde. Středověcí husité se se také určitý čas scházeli v přírodě na horách a v dalších místech. A v čase zakladatelské generace naší církve probíhaly bohoslužby pod širým nebem. Ano, i dnes slavíme příležitostně bohoslužbu na různých místech pod širým nebem. Ale někdy nás nepříjemně překvapí bouřka, jindy silný vítr anebo prudký déšť. Zakladatelé naší církve dobře věděli, proč začali stavět své sborové stavby a toužili vytvořit důstojné a vlídné místo pro bohoslužbu a pro život společenství církve. Proto kladly základy – základní kameny a s vírou se pouštěli do staveb, i když je neměli zprvu dostatečně finančně zajištěné, a po dokončení – je slavnostně otevírali, jako tento sbor před 100 lety. Bůh je všudypřítomný (J 4,24; Ž 139,8-10) a můžeme se k němu obracet, s modlitbou kdekoli. Ale sbor je vhodným prostorem pro společné setkávání věřících v konkrétním místě. Je posvěcován Božím slovem, modlitbou a svátostmi křtu a večeře Páně, jako je posvěcován tento prostor sboru.
Ve starověku byl výrazně odlišován všední čas a svátečný čas, běžné okamžiky a zvláštní mimořádné chvíle během svátečního sobotního dne i svátků. Dnes jako by vše splývalo. Křesťanská neděle a svátky ztrácejí svoji posvátnost a vazbu na Boží slovo a události Kristovy spásy. Přitom neděle je dnem, kdy se člověk může vyvázat z povinností a neustálého tlaku, který na něho v náročném životě naléhá. Má mít čas pro sebe, pro druhé, a především pro Boha. A jeho slovo, které nám otevírá věčnost. Vždyť neděle se dotýká Boží věčnosti, která k nám přichází v Ježíšově slově a životě (J 6,68). A svátky, kterými jsou pro křesťany Vánoce, Velikonoce a Letnice nám připomínají Ježíšovo narození, jeho utrpení, smrt a vzkříšení pro nás a seslání Ducha svatého, který je seslán celé církvi i každému jednotlivému věřícímu, abychom nesli jeho dobré ovoce. V době pandemie jsem si uvědomil, jaký velký význam a důležitost mají právě tyto svátky, které dávají hlubší smysl našemu času.
V jeruzalémském chrámu v době krále Šalomouna konali službu v něm kněží a levité, jejich pomocníci. Kněží měli v té době výsadní postavení, neboť zastupovali lid před Hospodinem. Ale již ve Starém zákoně je vyslovena myšlenka obecného kněžství celého lidu (Ex 19,6). Ta je pak rozvinuta v Novém zákoně v 1. listě Petrově (1Pt 2,1-10 srov. Zj 1,6). V naší církvi je od počátku uplatňován princip obecného kněžství všech pokřtěných. Duchovní je jedním ze společenství sester a bratří pod autoritou Krista. Na něho má svým slovem a životem ukazovat především duchovní, ale i každý věřící.
Sestry a bratři,
v tento den děkujeme Bohu za zdejší přívětivý sbor, kde můžeme zakoušet posvátný prostor i čas, slavit neděle a svátky, a společně se podílet na službě Bohu a lidem v Duchu Kristově. Jako tomu bylo sto let, kéž tomu tak může být i nadále!
Amen.