Promluva na Popeleční středu při pobožnosti křížové cesty v únoru 2024.
Sestry a bratři,
pobožnost křížové cesty je součástí duchovního rozjímání v postním čase a má již dlouhodobou tradici.
I když její počátky jsou v době středověku, je viditelným znázorněním události, která se odehrála v Jeruzalémě před 2000 lety, kdy Ježíš kráčel bolestnou cestou na Golgotu.
Mysticky a umělecky rozvíjel biblický a tradiční námět křížové cesty František Bílek, pozdější člen naší církve. Bílkova křížová cesta v podobě reliéfů vyřezávaných ve dřevě je v kostele sv. Bartoloměje v Kolíně a v podobě obrazů v dřevěných rámech se nachází v kostele Povýšení sv. Kříže v Prostějově. Meditativní křížová cesta od Františka Bílka je umístěna také ve sboru naší církve v Praze-Karlíně.
Do svého zpěvníku duchovních písní vydávaného od roku 1922 zařadil Ferdinand Stibor – původně katolický kněz, později duchovní a biskup Církve československé (husitské) – pobožnost křížové cesty. Tato jeho pobožnost obsahuje tradiční zastavení, kterých je čtrnáct. Vycházejí z biblického příběhu i dalšího jeho rozvíjení v pozdějším podání. Součástí jsou modlitby zaměřené ke Kristu a spojené s úctou vůči němu. „Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste, a dobrořečíme Tobě, poněvadž skrze svatý Kříž svůj jsi svět vykoupil“ (Zpěvník církve československé pro Slezsko a pohraniční Moravu, čtvrté vydání, 1936, s. 64).
Tato pobožnost nese znaky hluboké křesťanské víry a současně je aktualizací příběhu vycházejícího z pašijí. Poselství toho příběhu se netýká jen lidí ve starověku, nebo ve středověku, ale i lidí žijících v nové době. K těmto dobovým aktualizacím patří například v 6. zastavení, kdy jedna žena otřela rouškou Ježíšovi jeho tvář, podle tradice Veronika, odhodlání, abychom vždy hájili pravdu, zastávali se nevinných a bojovali za lidská práva i za cenu posměchu.
V 8. zastavení ženy oplakávají trpícího Ježíše, ale Ježíš jim říká, aby plakaly nad sebou a nad svými dětmi (L 23,27-28). Je zde připomenuta biskupem Stiborem výchova dětí slovem a příkladem, aby z nich byli dobří občané své vlasti a staly se prospěšnými celému lidstvu.
V 10. zastavení je Ježíš zbavován šatu a v 11. zastavení je přibíjen na kříž. Je to spojeno s aktualizací, kdy se lidé proviňují odcizováním majetku, podvody, zadržováním mzdy za práci.
Tyto dobové aktualizace ukazují, že v pobožnosti křížové cesty, tak jako v biblickém pašijovém příběhu, se odkrývá hluboká vzdálenost lidí od Boha. A to nejen v době starověku nebo středověku, ale v každé době, jako tomu bylo v době, kdy tuto pobožnost vedl a konal s věřícími bratr Stibor, stejně tak i dnes. Děkuji těm, kteří tuto pobožnost z duchovní tradice naší církve opět objevili a užívají ji pro meditaci v postním i velkopátečním čase. Je dobrým a vhodným prostředkem k uvědomování si v rozjímání nad slovem i obrazem toho, co je v poselství Bible a křesťanství tím ústředním – oběť lásky Ježíše Krista na kříži.
V postním čase máme příhodnou příležitost a dobrou možnost, abychom se připravovali na Velikonoce a zaměřili svůj duchovní zrak trojím směrem. Jedním směrem je pohled na sebe sama, druhý pohled je na naše bližní a třetí směr naší pozornosti má být upínání směrem k Bohu, ke Kristu. Ta první pozornost na nás samé je spojena s půstem, určitou střídmostí a sebekázní. I když v naší církvi žádné přísné posty nevyhlašujeme, tak má člověk pěstovat sebekázeň. Ta druhá pozornost má být věnována našim bližním, zvláště když vidíme jejich nouzi. Je to výstižně vyjádřeno v 1. listě apoštola Jana: „Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska? (1J 3,17). Tou třetí rovinou pozornosti v postním čase je vztah k Bohu, vztah ke Kristu, vztah k Ukřižovanému. Vystihuje to 2. verš z 12. kapitoly listů Židům. Máme mít „pohled upřený na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje potupu, proto usedl po pravici Božího trůnu“ (Ž 12,7). Ježíš „podstoupil kříž“, slyšíme v listě Židům. Podobně i v 1. listě Petrově je řečeno „podstoupil tělesné utrpení“ (1Pt 4,1) nebo v listě Filipským „podstoupil smrt na kříži“ (Fp 2,8). V Kralické Bibli je formulace „strpěl kříž“. Staročeské slovo strpěnie znamená trpělivost, shovívavost. Strpět je snášet, vytrpět, vydržet. Těžko se dá slovy vyjádřit to, co Ježíš na kříži prožíval a čím vším prošel, když touto cestou utrpení kráčel ke Golgotě. Padal a klesal pod těžkým křížem a znovu vstal… poprvé, podruhé, potřetí… kolikrát? A pak již vstal natrvalo!
Ať postní čas – i tato pobožnost křížové cesty je k našemu duchovnímu užitku, pokání srdce a posílení mysli i ducha Kristovou láskou.
Ať můžeme upínat pozornost správným směrem – k sobě samým, ke svým bližním a především k Bohu v Kristu.
„Milost, slitování a pokoj od Boha Otce a (+) Krista Ježíše našeho Pána buď s námi!“ (1Tm 1,2). Amen.