Kázání u příležitosti 100. výročí Náboženské obce CČSH v Roztokách u Prahy v říjnu 2023.
Další biblické texty: Žd 6,7-12; J 4,1-14
Sestry a bratři,
zdravím vás všechny, kteří jste si dnes přišli připomenout 100. výročí této Náboženské obce Církve československé husitské v Roztokách. Ať již tvoříte jádro společenství této obce, nebo jste příznivci či příležitostní návštěvníci.
Zvolil jsem pro tuto příležitost čtení ze Starého zákona z 1. knihy Mojžíšovy – příběh o studnách.
Voda je v některých místech naší země velkou vzácností. Je tomu tak i v zemi, kde se odehrávaly biblické příběhy, v zemi, kterou putovali praotcové víry. O praotcích se často dovídáme, že hloubili studny. Činili tak proto, aby mohla z hlubin vytrysknout průzračná voda, aby čerstvý pramen zajišťoval život lidí, stád i přírody. Kde je voda, tam je život.
Studny hloubil Abraham (Gn 21,30-33), Izák (Gn 26,18.21-22) i Jákob (J 4,6). Památku na tyto osobnosti víry připomínají studny z jejich doby, které měly různé názvy.
Když Izák hloubil studny, tak vlastně obnovoval ty, které byly již v minulosti dílem jeho otce Abrahama. Je zde vlastně obrazně vyjádřeno navazování na předky víry. Mnohé zakryl čas, mnohé bylo pokryto prachem minulosti. Přesto máme odkrývat to, o co naši předkové usilovali. Máme svým konáním na ně navázat v tom, jak se snažili najít zdroj a pramen živé víry. Křesťanská minulost zdejšího kraje je mnohem starší než 100 let této náboženské obce. Vždyť nedaleko se nachází Levý Hradec, místo počátků křesťanské víry v Čechách. O tuto víru biblickou, křesťanskou, šlo i našim předkům, kteří zde tvořili náboženskou obec. Usilovali o to, aby byl zpřístupněn mnohým zdroj víry uprostřed vyschlé krajiny lhostejnosti a ztráty víry. Nemáme zůstávat na povrchu, ale usilovně máme hledat nové prameny a zdroje v návaznosti na dílo našich předků, jako to činil Izák.
Jenomže Izákův příběh není jednoduchý a jeho dobrá snaha se nesetkala s oceněním, ale naopak s odporem. Usiluje o to, co je dobré a prospěšné, ale dostává se do konfliktní situace. Dovídáme se, že studny byly zasypávány nepřáteli a pak se o ně ještě hádali a přeli. V některých lidech je zlá vůle, chtějí kazit to, co někdo dobrého pracně udělal. V jiném případě se toho chtějí zmocnit. Jednání Izáka v takové situaci je překvapivé. Nepře se, ale ustupuje, nečiní si na to nárok, nerozšiřuje dále konflikt. Když mu jednu studnu nepřátelé zabrali, tak odešel jinam a znovu tam kopal a hloubil. Avšak opakovalo se to znovu. Ale nakonec již našel místo, kde vyhloubil studnu a došel tam klidu a pokoje.
Izák jako postava víry je příkladem velké pracovitosti, ale i trpělivosti a snášenlivosti. Ukazuje, jaký má být přístup věřících, přístup nás křesťanů. Trpělivost je jedním z ovoce Ducha svatého (Ga 5,22). A apoštol Pavel nabádá: „…se všemi mějte trpělivost“ (1Te 5,14). To má být i náš přístup v nepříjemných sporech a konfliktech. Máme jít dál a hloubit znovu a znovu, snažit se trpělivě a vytrvale o to, co je dobré.
Izák vybudoval v blízkosti studny oltář (Gn 25,26). Studna a oltář jsou dvě symbolická znamení Božího lidu. Studnu s pramenem můžeme obrazně vidět jako znamení svátosti křtu a oltář je znamením svátosti večeře Páně. Křest a večeře Páně jsou dva viditelné znaky Božího lidu všech dob. Skrze svátost křtu, obmytím křestní vodou se vstupuje do církve. A kolem oltáře, kolem stolu Páně se s vděčností můžeme shromažďovat jako lid víry.
S praotci víry bylo velké Boží požehnání. O tomto požehnání byl ujištěn i Izák: „Neboj se. Jsem s tebou. Požehnám ti“ (Gn 26,24). Ať prochází věřící člověk čímkoli, smí být ujištěn o Božím požehnání. Jestliže překonáme staré spory a budeme hledat nové cesty, k novým zdrojům, k hlubinám Ducha, tak bude Bůh s námi svým požehnáním, jako byl s Abrahamem a Izákem. O to prosíme i dnes, kdy si připomínáme výročí tohoto sboru. Amen.