Kázání na žalm 42 v září 2023.
Sestry a bratři,
žalm 42, který jsme četli, bychom mohli nazvat zpěvem touhy, smutku a naděje. Čím více žalmista prožíval radost v minulosti, tím více na něho doléhá smutek v přítomnosti. Jako refrén se opakují slova, přesněji otázka: „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš?“ (Ž 42,6.12). Tento naléhavý výraz zármutku pronikl jako refrén i do následujícího žalmu 43 (Ž 43,5).
Smutek, tesknota, strach charakterizují i tvorbu básníka a duchovního Václava Žďárského. Tento žalm Václav Žďárský zhudebnil. Musel být obzvlášť blízký jeho vnitřnímu rozpoložení. Tento žalm v sobě nese silný prožitek smutku, ale přesto je hlubokým vyznáním víry a obsahuje i jasné a silné záblesky naděje. Po této otázce, proč je tolik smutné nitro žalmisty, následuje výzva obsahující naději: „Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu své spáse“ (Ž 42,6). A stejně tak básně a tvorba Václava Žďárského obsahují tento výhled naděje, k Bohu, který setře každou slzu z očí (Zj 7,17), potěší zarmoucené, smutné a plačící (Mt 5,4) a naplní lidské srdce novou radostí (J 16,22), neboť je zdrojem jásavé radosti (Ž 43,4).
Žalm 42 obsahuje tři obrazy: obraz vody, obraz písně a obraz zástupu.
Tím prvním obrazem je voda – bystrá voda, bystřina, horský pramen či potok, po kterém touží laň nebo jelen (Ž 42,2). Pro tento obraz vody a vodního zřídla se stal žalm 42. užívaným v křesťanské liturgii při svátosti křtu. Konkrétně jej zpívali ve staré církvi katechumeni, kteří v průvodu kráčeli k baptisteriu – ke křtitelnici. Voda zde vyjadřuje nejen občerstvení a osvěžení, ale dar nového života. Neboť bez vody není život. To si uvědomujeme, jak usychá příroda, když trvají dlouho velká vedra a neprší. Voda v žalmu je však nejen obrazem daru života, ale i nástrojem soudu a chaosu. Žalmista hovoří o propastné tůni, o peřejích, o příboji a vlnobití (Ž 42,8). V tůni hrozí utonutí, zrádné peřeje mohou strhnout, podobně jako vlny mají velkou sílu a přinášejí nebezpečí a riziko. Těmito obrazy vody vyjadřuje žalmista svoji situaci, ve které prožívá nejhlubší ohrožení a bezmocnost, kdy je vydaný napospas živlu, chaosu a nicotě.
Druhý obraz písně je ze světa hudby. „Kéž ve dne přikáže Hospodin milosrdenství svému a v noci své písni být se mnou! (Ž 42,9). Žalmista si přeje, aby ho Bůh provázel a byl s ním ve dne i v noci. A aby tato jeho přítomnost byla v jeho životě patrná. Ve dne, aby mohl zakoušet Boží milosrdenství a shovívavost a v noci, aby zněla v jeho blízkosti nádherná píseň. V žalmech se ozývá výpověď: „Hospodin je moje píseň“ (Ž 118,4; srov. Ex 15,2).
Píseň přináší zvláštní zpestření a obohacení našeho života. Písnička může sdělit i něco hlubšího a nadčasového. A někdy i v takových žánrech, kde bychom to nečekali. Někdy i populární zpěváci sahají po písních s náboženskou tématikou. Pozná se, kdy to je skutečně z nitra, z vnitřní opravdovosti, a kdy to může být jen zajímavý a neobvyklý vnější efekt. Žalmista se těší z nádherné písně a ta je pro něho prostředkem Boží blízkosti. Píseň se dotýká srdce, tak jako Bůh se chce dotknout našeho srdce. Bůh je a má být chválen neustále ráno, přes den, večer a povznášející písně k jeho poctě zní i v noci.
Třetím obrazem je zástup. Žalmista mluví o zástupu. Je míněn zástup poutníků, zástup těch, kteří jdou do chrámu a slaví sváteční bohoslužbu. Je zde velký kontrast mezi vzpomínkou na slavnostní příležitost s množstvím lidí a mezi chvílí, kterou žalmista prožívá v osamocenosti a odloučenosti od druhých. Tento žalm je modlitbou jednotlivce v osamocení. Žalmista je jen sám se sebou, se svou duší. A tak vede rozhovor se sebou, se svou duší, která je velmi smutná. Člověk musí někdy být jen sám se sebou, aby si uvědomil, jakým darem jsou druzí lidé, jakým darem je společenství, jakým darem je církev ve své rozmanitosti a pestrosti různých lidí.
Bůh neopouští člověka v jeho samotě, ale je zvláštním způsobem právě se svým lidem, ve společenství, v církvi, v zástupu poutníků. Vždyť právě život ve společenství církve je překonáním samoty. Žalmista touží být s církví, být ve společenství, zakoušet, že je součástí Božího lidu, a v něm spoluprožívat znovu velkou radost a spásu, jejímž zdrojem je Bůh. K tomuto poznání i nás přivádí žalm 42 – zpěv touhy, smutku, ale i naděje.
Amen.