Kladením otázky se mi samo stalo modlitbou, neboť mé nitro si přeje dobro. Dobro pro všechny…
„Kéž ve všem pokyn zřím, jít tobě blíž že smím, jen tobě blíž“
Je pondělí, 2. listopadu. Sedím u stolu a chci napsat esej o tom, co jsem v posledních pár dnech prožil. Píši tužkou na papír, jako vždy, když mi na tom záleží a vychází to ze srdce.
Začalo to tím, když jsem před pár dny poslouchal rozhovor s Janem Rakem, který mluví o tom, jak realitu tvoříme tím, jak se na ni díváme. Respektive, realitu tvoříme teprve tím, když, a jak se na ni díváme. Snad ani ne vlivem jeho slov, ale více snad „působením jeho aury“ přes obrazovku, jsem přijal a prožil, že svoji realitu utvářím tím, kam se dívám, a mám ve svých rukách tvořit ji lépe, když aktivně tvořím a měním svůj pohled v lepší. Nedochází tak jen ke změně úhlu pohledu, postoje, či vnímání v lepší, dochází skutečně k proměně reality v lepší. Cítil jsem, že můžu změnit svoji realitu, ne tím, když se budu snažit změnit úhel pohledu, ale když skutečně najdu lepší způsob vnímání a bytostně se v něj proměním.
Na základě toho zrodila se ve mně otázka: „Co skutečně si chci myslet?“ Chvíli jsem se zabýval touto otázkou a čekal, jestli zevnitř přijdou nějaké odpovědi. Přemítal jsem, jak a zdali vůbec si na ni mám odpovídat. Po chvíli kladení si této otázky jsem cítil, jak proniká do mého nitra a oslovuje mé nitro. V tuto chvíli pro mě totiž otázka -„co skutečně si chci myslet?“ byla totožná s otázkou -„jaká chci, aby byla realita?“. Žádná konkrétní odpověď nepřišla, ani jsem se nesnažil ji vymyslet. Místo toho jsem cítil, jak ve mně nabývá světlo, a jak nabývá světlo i v mém okolí. To proto, že jsem tuto otázku, předloženou svému nitru, nechal proniknout až k mé duši, a odpověď se mi tak začala sama zjevovat. Pochopil jsem tak, že si nemusím odpovídat. Kladením této otázky se mi samo stalo modlitbou, neboť mé nitro si přeje dobro. Dobro pro všechny, dobro pro celý svět, a když se mi podařilo ho takto oslovit, samo se chopilo práce a příležitosti, kterou jsem mu dal.
Dva nebo tři dny nato byla neděle, a já měl zas, asi po šesti týdnech příležitost zajít si do našeho husitského kostela ve Vlašimi. Byly Dušičky a zaujal mě text zpívané písně, který mě opět zasáhl a donutil k rozjímání. Z kostela jsem odcházel opět proměněn, a se slovy: „Ať ve všem kolem, Pane, vidím pokyn, že smím být k tobě blíž“. Což byla má interpretace původního textu, a možná i původního významu, který autor zamýšlel.
Později jsem „po Messengeru“ oslovil naši sestru farářku Ondřejku, a zjistil, že šlo o píseň č.23, Blíž tobě, Bože můj, a že ta pasáž zní takto: Kéž ve všem pokyn zřím, blíž tobě jít že smím. Celá soka zní: „Ukaž mi, cesta že má k nebi jde, a vše co sesíláš, z lásky že je! Kéž ve všem pokyn zřím, jít tobě blíž že smím, jen tobě blíž.“ Jiný text této písně uvádí: „vše co jsem, a co mám, je darem tvým, tvá láska jediným mým bohatstvím.“ Význam těchto slov, který mě v kostele zasáhl, byl pro mě následující: Vše stvořil Bůh, a vše je Bohem, a Bůh je láska. Bůh stvořil svět i mne, sám ze sebe, a (to znamená) z lásky. Bůh neustále tvoří celý svět, i mne, a vše je láskou! Jinými slovy – Bůh stvořil vše, co jest, a není nic, co by z něj nevzniklo, a to vše je láska a není nic mimo ni. Když se na vše kolem dívám, jako na živého Boha, září láskou, je to pro mne ten pokyn, že mu smím být blíž. A vše, co sesíláš, z lásky že je, tvoříš celý svět svou láskou, a když tě takto kolem ve všem vidím, tak ve všem pokyn zřím, blíž tobě jít že smím.
To byl ten význam slov, který mě při dušičkové Bohoslužbě zasáhl a proměnil, a přinesl mi odpověď na otázku, kterou ve mně vzbudil Prof. Jan Rak: „Co skutečně si chci myslet? Jaká chci, aby byla realita?“ Jelikož se mi povedlo předložit tuto otázku své duši, která nás spojuje s Bohem, odpověděl mi na ni on sám. Skutečná realita nikdy nemůže být lepší, než je. Neboť vše je Bohem, vše je láskou, a já to skutečně chci vidět. Ne jen vidět, ale prožívat Boží lásku ve všem, s nevýslovnou radostí a vděkem, v každém okamžiku, a žít tak ne jen s láskou, ale i z lásky k celému životu, jenž sám je tváří Boha. Jak stojí jinde v textu této písně: „Nauč mě, Bože můj, tak svět mít rád, jak ten, jež za hříšné šel život dát.“
Tak tedy, co skutečně si chci myslet? Chci vnímat realitu takovou, jaká skutečně je, vše, a každý okamžik je Boží dar, živoucí láska, Bůh sám, a není nic mimo něj. Když takto vše zřím, není to jen pokyn, blíž k němu jít že smím. Blíž jemu najednou jsem, a tímto pohledem realitu také utvářím a on sám je najednou blíže všemu kolem. Najednou tvořím realitu, kdy jsem blíže Bohu, a Bůh je blíže naší realitě a může se snáze projevit a nechává se poznat ve všem, v celém svém díle, a vše je posvátné, a každá věc jakoby se stala hostií, avšak nedochází k transsubstanciaci - přepodstatnění, dochází pouze k zření hlubší podstaty všeho, která tu vždy byla a vždy bude. Nadčasová láska s nekonečnou trpělivostí, vždy připravena nechat se poznat. Jaká chci, aby byla realita? Realita je Bůh, nekonečná láska, jen ji musím chtít vidět, pak ji můžu i prožívat, a třeba se jí nakonec i stát, nebo alespoň účastnit. Brát podíl na království. A proto přišel Boží Syn, aby nám to zjevil.
V neděli odpoledne mi přišla zpráva od přítelkyně: „Před chvílí mi přišla zpráva, že dnes kolem poledne zemřela moje kamarádka, která byla delší dobu nemocná.“ Odpovídám: „Dnes jsem byl na dušičkové Bohoslužbě, po dvanácté hodině končila. Modlili jsme se za všechny mrtvé i umírající. Třeba si vybrala tu pravou chvíli.“
Tady musím dodat, že vlastně nevím, jestli jsme se modlili za umírající. Pamatuji si jen, že jsme se modlili za všechny zemřelé, pak jsem upadl do pohroužení svých modliteb, a modlil jsem se i za všechny umírající, tedy za ty, co jsou v procesu umírání, a také za ty, co z nějakého důvodu v tomto procesu uvázli, nebo se jim nepodařilo tímto procesem správně projít. Za všechny ty, co potřebují projít z tohoto světa do toho dalšího, aby jim bylo pomoženo. V tu chvíli jsem nevěděl, co se děje kolem, nevěděl jsem, za co se modlí ostatní, ani jak Bohoslužba pokračuje, neboť když při bohoslužbě upadnu do modliteb, nevnímám nic kolem. A tak často nejsou pravdou slova naší farářky, která nedávno pronesla, že je na mně vidět, že při Bohoslužbě i poslouchám...
Přítelkyně pokračovala v korespondenci: „Kolem poledního mi na zahradě lítala spousta hrdliček. Cupitaly po plechové střeše, nalétávaly k oknu, za kterým jsem seděla. Vůbec jsem nechápala, co tam ty hrdličky dělají. Jakoby se chtěly dostat dovnitř. Tak jsem vyšla ven a na stromě jich tam sedělo snad patnáct nebo dvacet. ...Chtěla bych jít s tebou někdy na bohoslužbu.“
Jan Horáček, NO CČSH Vlašim
Ilustrační foto: Člověk a víra / Lucie Horníková
