Se Dnem veteránů, který se slaví 11. 11., vzpomeňme si na málo známou práci vojenského kaplana.
Původ slova kaplan. Nejčastěji se uvádí, že slovo kaplan označovalo duchovního, který měl na starosti péči o specifickou kapli (latinsky capella).
Role vojenského kaplana sahají přinejmenším do dob křesťanů působících u jednotek římské armády. Slovo je odvozeno z latinského „capellanus“ – označovalo duchovního, který s sebou do bitvy nosil relikvii v podobě části pláště, o nějž se římský voják (svatý Martina z Tours) rozdělil s Ježíšem.
Slavný římský voják (později biskup) potkal u brány města Amiens promrzlého žebráka. Neměl u sebe nic než svůj vojenský plášť, a tak ho mečem rozťal na polovinu a o druhou část se s ním rozdělil. V noci se mu pak ve snu zjevil Ježíš Kristus oblečený do této poloviny pláště. Plášť jako relikvie: Latinský název pro tento krátký vojenský plášť byl cappa (nebo zdrobněle capella). Zmíněná polovina pláště se stala vzácnou relikvií franských králů.
Kaplan v Armádě ČR
Na rozdíl od západních armád se vojáci v zemích bývalého tzv. východního bloku museli v otázkách duchovní útěchy obracet na zástupce politických komisařů – osvětový důstojník (politruk), což byla v tomto ohledu přinejmenším pochybná „péče“. Až po roce 1989 se funkce duchovního začala pomalu ujímat. Duchovní služba byla v Armádě České republiky po takřka půlstoletí znovuzřízena rozkazem tehdejšího ministra obrany Michala Lobkowicze ze dne 3. června 1998. Tomu předcházelo úsilí biskupa Vojtěcha Cirkleho a kněze Tomáše Holuba o vznik tzv. Oddělení humanitní služby. Tomáš Holub si osobně duchovní službu vyzkoušel na misi IFOR v Bosně. Po návratu z mise společně s Jaromírem Dusem dali impuls k dohodě o vzniku armádní duchovní služby, postavené na ekumenických základech. Oba byli v roce 1996 českými církvemi pověřeni, aby formulovali odpověď českých křesťanů na výzvu resortu obrany. V ozbrojených silách České republiky slouží dnes celkem 39 vojenských kaplanů (z toho jedna kaplanka). Hlavním kaplanem Armády ČR je plk. gšt. ICLic. Mgr. et Mgr. Jaroslav Knichal.
Duchovní zpočátku vstupovali do prostředí, které bylo po čtyřech desetiletích komunistického režimu silně ateistické, podezíravé a zvyklé na politické komisaře, nikoliv na kněze. Armáda byla dlouho budována na přísně materialistických a ateistických základech. Přítomnost církve v kasárnách vyvolávala u části důstojnického sboru nedůvěru. Mnoho vojáků zpočátku vnímalo kaplany jako novodobé „politruky“ nebo psychology v taláru, kteří jim mají kontrolovat svědomí nebo provádět ideologickou osvětu. Vojáci, odchovaní tehdejším systémem, byli zvyklí, že jakýkoliv „pohovor“ s politickým pracovníkem se hned zapsal do kádrového posudku a mohl jim zničit kariéru. Největší výzvou bylo ukázat, že kaplan nikoho neobrací na víru. Jeho hlavní rolí se stala tzv. přítomná pastorace – naslouchání, lidská podpora v krizových situacích, řešení etických dilemat a pomoc při vyrovnávání se se stresem z bojového nasazení nebo odloučení od rodin.
Těžké to bylo pro kaplany tím, že byli pod dvojím tlakem. Kaplan musel splňovat nároky dvou zcela odlišných světů. Musel mít teologické vzdělání a pověření své církve, ale zároveň musel projít standardním vojenským výcvikem, získat fyzickou kondici a nosit uniformu.
Na těžké začátky vzpomínal Tomáš Holub. Když dorazil na základnu v Bosně, vojáci se na něj dívali s despektem jako na „příživníka“, který jim bude kázat moralitky. Kaplan na to reagoval tak, že si okamžitě oblékl standardní maskáče a začal žít úplně stejný život jako oni. Když se kopaly zákopy nebo nosily těžké zásoby, šel a dělal to s nimi. Když se brodili blátem, brodil se taky.
Při příležitosti Dne veteránů se někdy zapomíná na ty, kteří jsou „v pohotovosti“ postarat se o vojáky a samotné veterány.
Díky kaplani za práci u naší armády.
Redakce
Foto - ocenění vojenských kaplanů: Člověk a víra / Jiří Plaček (zcela vpravo vojenský kaplan CČSH Davidem Tomčík)
