Nečekané setkání

(ČZ 42/2026) Do farní kanceláře vstoupila živá historie. Paní Vlasta vyložila na stůl fotografie a mezi nimi i pohlednici druhého patriarchy Gustava Adolfa Procházky s jeho podpisem…

Ve středu 23. září tohoto roku kdosi zaklepal na dveře fary ve Vršovicích: „Můžu přivést maminku?“ zeptal se muž ve dveřích a pokračoval: „Jdeme bez ohlášení, maminka je venku před kostelem na lavičce a ráda by se podívala dovnitř.“ Souhlasil jsem a vyšel vstříc neohlášené návštěvě. To už energickým krokem zdolávala schody čilá dáma s hůlkou. „Jdete k nám zdaleka?“ ptám se a vítám matku a syna. „Zdaleka,“ odpovídá on, „z Ohia. Přiletěli jsme na pár týdnů a maminka chtěla vidět kostel, kam jako malá chodila.“ Tak jsem se seznámil s paní Vlastou Bohoňkovou rozenou Bartoňovou a jejím synem Stanislavem, kteří v roce 1968 odešli do emigrace a našli nový domov ve Spojených státech, kde dodnes žijí. S nimi vstoupila do farní kanceláře živá historie. Paní Vlasta vyložila na stůl fotografie a mezi nimi i pohlednici druhého patriarchy Gustava Adolfa Procházky s jeho podpisem a datem 15. prosinec 1940. „To mi dal bratr patriarcha osobně,“ chlubila se paní Vlasta a ukazovala další snímky. Na dobové fotografii před stolem Páně byla nastoupena celá tehdejší rada starších a zástup věřících v duchu populární kostelní písně Kol oltáře lid se tísní. Patriarcha Procházka uprostřed držel květinu, po pravici měl malou holčičku s lokýnkami a po levici chlapce. „Ta holčička jsem já,“ řekla paní Vlasta: „Vítala jsem bratra patriarchu při návštěvě našeho sboru. A tam vpravo je moje babička Františka Bartoňová.“ Zůstali jsme v družném rozhovoru a vzpomínkách na doby minulé, které se mi v nečekané návštěvě zpřítomnily, jakoby ožila slova z farních kronik a starých Českých zápasů. Nalistoval jsem proto, co náš církevní tisk o tehdejší návštěvě napsal v prosinci 1940: „Slavnostní bohoslužbu s promluvou na paměť 10. výročí otevření Husova sboru vykonal bratr patriarcha G. A. Procházka. Před zahájením bohoslužeb pozdravila bratra patriarchu za nejmenší členy náboženské obce sestra Vlasta Bartoňová.“

Po neuvěřitelných 86 letech jsem se sestrou Vlastou hovořil já a dovedl ji ke stupňům před stolem Páně, kde tehdy jako desetiletá stála. Z nejmenší a nejmladší se stala nejstarší. První budou poslední a poslední první, šlo mi hlavou. Z desítek lidí na zažloutlé fotografii zůstala naživu nejspíš už jenom Vlasta Bohoňková. Ostatní už byli vyvoláni ke zvěčnění, veršoval lékař básník Volkman, když se kdysi probíral starými rodinnými fotografiemi. Jestliže říkáme, že církev je rodina Božího lidu, každý takový snímek farního života je zároveň rodinnou fotografií. A ještě jedna je na tom dávném snímku naživu kromě Vlasty – a je stále mladá, krásná a má celý život před sebou: Církev Kristova – jeho tělo, obnovující se svatým Duchem.