Jsou mnohé naše obce, o kterých se mnoho neví, jsou dnes zapomenuty a zdejší sbory chátrají. Vzpomeňme na jeden sbor oslavující své výročí, ten zatím nechátrá a slaví sto let. I když – trochu zapomenut je.
Zde sloužící farář Benjamin Mlýnek, jistě se smutkem v duši, nám na dotaz, co se děje v Držkově, napsal: „Držkov jsem zdědil po sestře Zdeňce Schubertové, která ovšem do obce dojížděla ze Zlaté Olešnice, ač v Držkově bydlel Aleš Jaluška, který dojížděl do Velkých Hamrů...
Podivná doba. Trochu to připomíná Cimrmana. Už tehdy pradávno navštěvovalo bohoslužby v Držkově přibližně pět až šest lidí. Nelze se divit, že všichni již zemřeli. Podotýkám, že k Držkovu patří ještě bohoslužebné středisko Zásada, které, ač nemá vlastní sbor, bylo mnohem živější a pravidelné bohoslužby jsem tam konal ještě nedávno. V Držkově se pro neúčast pravidelné bohoslužby nekonají. Sloužím o hlavních svátcích a mimoto se ve sboru konají koncerty formou nešpor.“
Z historie sboru
V období kolem roku 1921, kdy nová církev v regionu na Jablonecku vznikala, Karel Farský osobně sloužil bohoslužby a pořádal přednášky (tzv. „pobytky“) ve společenských sálech i domácnostech. Zde v okolí například ve Vysokém nad Jizerou probíhaly pobožnosti na příhodných venkovních místech, a to především v městských sadech poblíž pomníku Karla Havlíčka Borovského. Mezi zdejší obce, kde se po vytvoření samostatného státu spontánně, mnohdy i přes velké rozpory v rodinách, rozšířilo nové, československé náboženství, patřil také Držkov. Obec byla již v roce 1921 jako pokroková a kulturně vyspělá povýšena na městys. Největší rozkvět probíhal právě ve 20. až 30. letech dvacátého století. Počet domů se tehdy zvýšil o třetinu – na 210, počet obyvatel dosáhl tisícovky, obec byla elektrifikována, byl postaven obecní vodovod a z části i kanalizace a přes určitý útlum spojený se světovou hospodářskou krizí dosáhl Držkov vysokého životního a kulturního standardu, a to zejména díky sklářské výrobě bižuterního a uměleckého charakteru (korále, ryté sklo).
Kazatelé na rozcestí
S tímto rozvojem a šíření nového náboženství – československého nekorespondovaly náboženské spory známé boje o kostely. Pro Držkovské stejně jako pro další jako třeba věřící ze Zlaté Olešnice, Stanového a Lhotky sloužila zatím opuštěná kaple poblíž navarovského zámku. Protože Karel Farský zde vše nestíhal, byl pověřen zdejší duchovní činností Bohumil Uher. Další, kdo zde sloužil, byl později významný biskup Gustav Adolf Procházka, který sem a do dalších zdejších obcí jezdil z Jenišovic.
Držkovským se ulevilo po postavení kostela, který byl slavnostně otevřen 28. října 1926. Ještě předtím téhož roku využívali místní sokolovnu. Tak to popisuje ve své erudované práci o naší církvi na Semilsku Pavel Berka, ze které si ještě dovolíme citovat. Podle něj se „první hlasy prosazující Církev československou ozvaly mezi místními Sokoly. Na jejich pozvání přednášel 15. února 1921 v místní sokolovně Jan Černý z Turnova. Téma jeho promluvy znělo příznačně: Čechy a Řím.“ Byl to také Jan Černý, kterému je připisována zásluha za založení zdejší obce. Nastolení samostatné obce a postavení vlastního kostela bylo zde jako ostatně i jinde aktuální, když zde docházelo ke sporům, jako v místní kronice popisovaný tento: „Když řečník začal spílat čsl. církvi i jejím příslušníkům, nastalo mezi lidem pobouření, takže p. Pelc byl shozen ze své tribuny na saních do blízké louže a obdržel pár ran holí na svůj černý kaftan.“
Také docházelo k zabrání věřícími i katolického zdejšího kostela sv. Bartoloměje, že místní pře musel řešit až soud v Mladé Boleslavi. Zde rovněž podle Berky před katolickým kostelem v červnu roku 1921 řečnil kostelem sv. Bartoloměje G. A. Procházka a následně byla vypracována rezoluce adresovaná představitelům vlády, politických stran, Zemské i Okresní politické správě a ministerstvu školství a národní osvěty a vnitra sestávající se z bodů jako „rozluka církve a státu, zrovnoprávnění s katolickou církví (spoluužívání kostelů a jiných budov, ustanovení učitelů náboženství, rozdělení státních dotací podle počtu příslušníků), zastavení soudního řízení proti příslušníkům CČS a zrušení dřívějších rozsudků vynesených nad členy CČS.“
Základní kámen Husova domu byl slavnostně položen 16. srpna 1925 za přítomnosti tehdejšího biskupa východočeské diecéze Stanislava Korduleho. Stavba na návrh místních stavitelů Jáchyma Vondry z Velkých Hamrů a Karla Randáka z Šumburka u Desné měla v jednom zahrnovat mimo kostela, fary také poštu, četnickou stanici, obecní úřad, Raifeisenku, knihovnu, místnost pro hasiče a několik bytů. Týdeník Český zápas tehdy poznamenal: „Tento dům svou rozlohou a krásným provedením je nejen okrasou a chloubou našemu města, nýbrž vévodí i celému okolí.“
Místní farníci se sešli 28. října o deváté hodině společně s bratrem farářem Aloisem Doležalem v místní sokolovně, aby se jak popisují „rozloučili s útulnou místností, v níž přes rok nerušeně konali bohoslužby a aby poděkovali sokolům“ Farář Doležal pak vzpomenul: „Jak črtyřicet našich bratrů bylo nuceno jezdit k soudům, aby se tam zodpovídali za svůj čin. Ano, ti horalé podkrkonošští, o nichž čteme v knihách vlasteneckých, že jsou jádrem českého národa, museli k soudu.“
Po rozloučení šel průvod tří až tři a půl tisíc lidí k Husovu domu, kde přednesl krátkou řeč starosta obce Josef Čila. Český zápas popisuje, jak po otevření Husova domu účastníci shlédli krásně mramorovanou síň s obrazem ve skle Mistra Jana Husa. Slavnost byla zakončena zpěvem české hymny Kde domov můj.
Podle materiálů z Českého zápasu, z dipl. práce P. Berky a dalších materiálů připravil Mirko Radušević
Ilustrace: Pohlednice Držkova, vitráž ze sboru CČSH v Držkově
