Jako duchovní zažívám krásná lidská setkání. Řekl bych, často až hřejivá. Jako třeba to dnešní...
Asi před měsícem mě telefonovala nějaká paní, že by si se mnou chtěla popovídat. Potom onemocněla nějakou virózou, tak jsme museli schůzku odložit. Dnes k ní však konečně došlo.
Přivítala mě starší milá dáma, jejíž obličej zdobil laskavý úsměv a dvě bystré, přátelské oči. Dali jsme se do řeči a zjistil jsem, že paní kdysi chodívala do našeho sboru na bohoslužby. Poté ji ale život, jak už to někdy bývá, odvál trochu jiným směrem a do kostela přestala chodit. Jenže celou tu dlouhou dobu cítila, že jí v životě něco chybí. Ten tichý hlásek, který ji neustále volal zpět do duchovního domova slyšela, ale ignorovala. Jenomže on lety sílil a sílil a sílil až... až si na mě našla telefonní kontakt a prostě jednou zavolala. Já věřím, že je to Boží plán, že s námi má Pán Bůh nějaký úmysl a jsem otevřený novému přátelství a spoluprožívání dobrodružství víry s dalším člověkem.
A to ještě není všechno. Když mě paní vyprovázela, potkali jsme její sousedku na invalidním vozíku a paní jí říká: "podívej, to je pan farář, ke kterému zase začnu chodit do kostela". Paní na vozíku si povzdechla: "taky bych ráda, ale já se tam nedostanu". Řekl jsem jí, že náš kostel je bezbariérový, dal jsem jí na sebe telefonní číslo a řekl, že kdykoliv bude mít chuť přijít na bohoslužby, či třeba na biblickou hodinu, stačí zavolat a postaráme se o její bezproblémovou cestu k nám. Paní zářila radostí.
Jeden obyčejný den. Dvě neobyčejná setkání a tolik vzájemné radosti... Jak málo někdy stačí a svět je hned lepší.
Aleš Toman
Foto: Autor
