Slovo bratra patriarchy k 21. červnu v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze.
V čase letního slunovratu si připomínáme popravu dvaceti sedmi představitelů stavovského odboje. Každý z těchto dvaceti sedmi představitelů stavovského odboje proti císaři Ferdinandovi II. má svůj vlastní a zcela zvláštní osobitý příběh. Jedním z nich je člen panského stavu a věřící Jednoty bratrské Václav Budovec z Budova (1551-1621), spjatý s Mnichovým Hradištěm, o jehož rozvoj se významně přičinil.
K jeho náboženskému profilu patří, že s rozhodností zastával křesťanské učení o Boží Trojici, o Kristu a byl stoupencem reformační víry. Patřil k Jednotě bratrské, obdivoval však kalvinistický životní styl. A v politickém chápání spatřoval důležitou roli světské vrchnosti pro obranu víry a těch, kteří jsou kvůli ní pronásledováni. Vedl zápas o svobodu svědomí a stavovská práva.
Ve svém spise s názvem Antialkorán vylíčil ideál křesťanského rytíře. Jako dobrý znalec Bible věděl především o boji duchovním, jak o něm píše apoštol Pavel ve 2. listě do Korintu (2 K 10,3-5) a v listě Efezským (Ef 6,10-17). Apoštol Pavel to vyjadřuje takto: „Jsme ovšem jenom lidé, ale svůj zápas nevedeme po lidsku. Zbraně našeho boje nejsou světské“ (2 K 10,3-4a). Obrazně řečeno je duchovním mečem Písmo svaté a tělesným mečem je vrchnost, jak to vyjadřuje dobová ilustrace v Budovcově spise, kdy na jedné straně je kazatel s Biblí a na druhé straně rytíř s mečem. Budovec byl ovšem představitelem boje nejen duchovního, jakkoli ho spatřoval jako zásadní, ale i tělesného. A to jak vzhledem k Turkům, tak i k Habsburkům. Přesto si uvědomoval zhoubnost takového fyzického boje mezi křesťany, protože z nich jako vítězové vyjdou muslimové a lidé bez víry.
Ve svém již zmíněném spise užívá v líčení dějin světa dva obrazy. Jedním z nich je divadlo, podobně jako to činil Jan Amos Komenský i další spisovatelé. Lidské dějiny přinášejí jako v divadle nejenom komedie, ale i tragédie. Sám Budovec se stal součástí okázalého divadla nebývalé krutosti a chmurné tragédie.
Druhým obrazem je slunce či světlo. Budovec vyjadřuje myšlenku: „Slunce neztrácíme, i když je strašlivými a krutými mraky zakryté.“ Světlem je Kristus, je stálou nadějí dějin i lidského života. Tuto svoji naději projevoval Budovec i v posledních chvílích pozemské cesty na popraviště ve svých téměř sedmdesáti letech. Doufal, že jako rytíř Kristův, který usiloval o to vést dobrý boj za spravedlivou věc, obdrží od něho věnec života (2 Tm 4,7-8). Byl si jist tím, že přímým lidem ve tmách vzchází světlo, jak slyšíme v Žalmu 112 (Ž 112,4).
Připomenutí červnové dějinné tragické události nás vede k vážnému zamyšlení, ale i vděčné vzpomínce a modlitbě za ty, kteří v minulosti jako Václav Budovec z Budova vedli zápas o svobodu svědomí. A tento zápas není nikdy ukončen. Kéž spočívají v Kristově nepomíjejícím světle a zakoušejí spravedlnost a milosrdenství, kterých se jim v tomto světě nedostalo!