Projev bratra patriarchy Tomáše Butty ke 150. výročí úmrtí Františka Palackého, pronesený v Kostele sv. Václava v květnu 2026.
Vážení účastníci tohoto slavnostního setkání, dámy a pánové, sestry a bratři!
Chtěl bych krátce promluvit o tom, jaký vztah má naše Církev československá husitská k Františku Palackému. Podrobněji je to zpracováno ve sborníku, který jsme k tomuto letošnímu výročí vydali.
Církev československá husitská jako novodobá křesťanská církev národní povahy historicky vznikla z hnutí katolického modernismu. Podobně jako Českobratrská církev evangelická i další protestantské církve se však přihlásila k národnímu duchovnímu dědictví a odkazu české reformace. Pro Palackého byl zvláště charakteristický jeho zájem a ocenění české reformace, Mistra Jana Husa, husitství, Jednoty bratrské a Jana Amose Komenského. Naše církev při svém vzniku byla ovlivněna také demokraticko-humanistickým myšlením Tomáše G. Masaryka. Ten v mnohém navazoval právě na ideje a dílo Františka Palackého.
František Palacký ve své době přinesl zcela nový pohled na českou minulost. Opomíjenou dobu husitskou a českou reformaci učinil naopak nejdůležitějším obdobím národních dějin s tím, že své bádání opíral o nově objevené prameny v archivech domácích i zahraničních. Filozof a prezident Tomáš Garrigue Masaryk významným způsobem čerpal z práce a stanovisek historika Františka Palackého. V Hovorech s Karlem Čapkem Masaryk říká: „O hodnotě naší reformace husitské a bratrské přijímám úsudek Palackého. Náš husitismus razil cestu reformacím v zemích ostatních…“(Hovory s T. G. M., cit. s. 255). Palacký ve svých Dějinách zdůrazňoval českou státnost. Masaryk aktualizoval Palackého pojetí české historie politicky a tím vyústilo národní obrození ve vznik samostatného novodobého demokratického československého státu v roce 1918.
Palacký věnoval svůj značný zájem postavě Mistra Jana Husa. Hus se jevil Palackému jako mravně ryzí a intelektuálně nápaditý kněz a zároveň, řečeno dnešní terminologií, národně uvědomělý český intelektuál. Podle Palackého byl Hus především karatelem mravů, nikoli však reformátorem věroučným, neboť hlavní věcí mu byla mravnost a dogmatika byla jen něčím pomocným (Obrana husitství, s. 39). Podle Palackého je u Jana Husa zřejmý již protestantský princip autority Písma svatého jako jediného pravého pravidla víry.
Svůj specifický osobní vztah vyjadřoval František Palacký ke staré Jednotě bratrské: „Já mezi konfesemi křesťanskými dával jsem a dávám vždy přední chválu někdejší Jednotě Bratří českých. Tato zajisté, kladouc a spatřujíc podstatu křesťanství více v praxi než v teorii, více v lásce k Bohu a k lidem nežli v jakémkoli svodu dogmatickém, odvodila věrné své vždy od přílišného hloubání a hašteření se o článcích víry, ana chtěla jen prostě věřit, cokoli jí v písmě svatém zračilo se co nauka Kristova.“ (Několik slov o víře a náboženství, cit. s. 382). Palackému na staré Jednotě bylo sympatické, že více než aby se zaobírala věroučnými spory, jako určující pro křesťanství chápala důraz na život podle Ježíšova evangelia. Palacký za podstatu křesťanství ve staré Jednotě bratrské považoval spíše než teologické vyjádření především humanitu. Na to navázal a tento aspekt zdůraznil později filozof a první prezident novodobého československého státu Tomáš Garrigue Masaryk: „Ideál humanitní, základní a stěžejní idea, vedoucí všecko úsilí buditelské a obrodní, je idea naší reformace: humanita je jen jiné slovo pro Bratrství a na této myšlence zejména Palacký v pohledu budoval náš program národní“ (Jan Hus. Naše obrození a naše reformace. Praha 1908, cit. s. 7).
Palackého upoutala osobnost a dílo Jana Amose Komenského (1592-1670), který byl členem, knězem i biskupem staré Jednoty bratrské a současně věhlasným pedagogem. František Palacký je považován za zakladatele české komeniologie. O J. A. Komenském se František Palacký dověděl již ve svém dětství během své návštěvy Fulneku, z tamní tradice: „Za pacholetství mého, když jsem ve Fulneku byl, od obyvatelův tamějších ještě ukazovány mi někdejší Sbor bratrský a místo, kde Komenský bydlil; vypravovány také ze starého podání mnohé povídky o životě jeho domácím ve Fulneku, o jeho včelařství a zbožné a přívětivé povaze a jak si ho lidé vážili.“ (Františka Palackého Spisy drobné III, vyd. L. Čech. Praha 1902, cit. s. 369 (pod čarou). Palacký napsal tři studie o J. A. Komenském, které byly otištěny v Časopise českého muzea v roce 1829. Palacký vysoko hodnotil jeho spisy nejen po jazykové stránce, ale i po obsahové. Přečetl Komenského Opera didactica omnia i české spisy, které byly dostupné na Slovensku. Jako první v českých zemích ocenil Komenského pansofii.
Palacký se navzdory přání svého otce nestal evangelickým duchovním ani ortodoxním konfesním luterským teologem. Byl více zaujat literárními a vědeckými projekty a plány. Neodvrátil se však od cesty k teologii, nýbrž se stal „moderním bohoslovcem své doby“, spojujícím náboženskou víru, soudobou filozofii a vědu ve vzájemném souladu. Palackého cesta vedla od úžeji konfesně zaměřeného studia teologie pro duchovenské povolání k intenzívnímu studiu dalších oborů, od církve směřovala jeho orientace k národu. Náboženskou víru a přesvědčení si přesto po celý svůj život zachoval.
Svůj životní program a náboženské vyznání vyjádřil a shrnul František Palacký ve svém Každodeníčku v roce 1819 ve čtyřech zásadách: 1) Vlídnost a uctivost ke všem lidem, i k utrhačům a svým nepřátelům, 2) Stálost v předsevzetí, horlivost ke všemu, co je pravé, krásné a ctnostné, 3) Účinné vlastenectví a 4) Důvěra a časté utíkání se k Bohu: to je ta skála, na které zakládám svůj život – žádné neštěstí se mnou nemůže pohnout a mne podlomit. Tímto vyznáním, které se současně stalo i jeho odkazem, zdůrazňuje každodenně žitou humanitu, která vychází z Ježíšova učení o lásce i k nepřátelům (Mt 5,44; L 6,27-28). Vede k vytrvalé touze po pravdě, kráse a dobru, jak ji vystihl ve své Krasovědě výrazem božnost. Ukazuje k pravému vlastenectví, které se nezakládá jen na slovech, ale i činech. V závěru tohoto stručného osobního a niterného vyznání se Palacký vrací k jistotě opřené o jeho reformační víru přijatou již v dětství, založenou na Bibli a vyjádřenou metaforou skály: „Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade!“ (Ž 18,3) „Má spása a sláva je v Bohu, on je má mocná skála, v Bohu mám útočiště“ (Ž 62,8).