Promluva bratra patriarchy Tomáše Butty v Husově sboru v Praze 6 – Dejvicích dne 12. června 2025.
Chtěl bych obrátit vaši pozornost k textu písně č. 171 v našem husitském Zpěvníku.
Texty duchovních písní zachycují a odrážejí víru a zbožnost těch, kteří je skládali, upravovali a zpívali. Tak se nacházejí v našem Zpěvníku Církve československé husitské písně připisované Janu Husovi, texty německého reformátora Martina Luthera, Jana Augusty, Jiřího Třanovského či Jana Amose Komenského. Jsou v něm i písně, které se vztahují k prvnímu patriarchovi naší církve dr. Karlu Farskému, neboť je při utváření svého Zpěvníku z roku 1922 textově upravoval. Jedna z těchto písní má název „Velký Bože, my se ti klaníme“. Najdeme ji ve Farského Zpěvníku z roku 1922 pod číslem 68 a v našem současném Zpěvníku pod číslem 171. Slova této písně vyjadřují víru a zvěstné důrazy Karla Farského. Tato píseň je modlitbou i oslavou Boha a jeho velikosti. Podívejme se tedy na text této písně a pokusme se rozpoznat v něm Farského myšlenky a krátce si je přiblížit.
Tato píseň měla všem starší historii a původ z hlediska nápěvu, ale i textu, který pocházel z německého prostředí. Původní text byl výrazem mešní a eucharistické katolické zbožnosti. Autorem textu byl Ludvík Holain – moravský hudební skladatel a římskokatolický kněz. Ve Sbírce písní aneb Kancionálku zněl text takto: V 1. sloce se zpívá „Skrytý Bože! My se ti klaníme, v nouzi své o pomoc prosíme, svatý … Ježíš Kristus z výsosti v nejsvětější svátosti …¨ Ve 2. sloce byla toto slova: „Nasytiž nás tělem a krví svou a požehnej svou mocí nesmírnou …“ A ve 3. sloce se vyskytuje tato prosba „Ó, vyslyš nás a čisté srdce přej, ať jsme lid tvůj vždy tebe hodný …“ (s. 48). Píseň byla určena k požehnání při eucharistické adoraci. V novějším katolickém Kancionálu z roku 1979 má píseň jiný text (č. 718). Karel Farský text velmi známé a užívané písně upravil a přepracoval. A jím vytvořený text prošel zase ještě další úpravou – konkrétně Zdeňka Trtíka.
Píseň začíná slovy: „Velký Bože, my se ti klaníme a v své nouzi o pomoc prosíme“. O Boží velikosti se zpívá například v žalmu 145: „Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný, jeho velikost nelze vyzpytovat“ (Ž 145,3; srov. Jr 10,6; Ef 1,19). Nouze člověka nové doby je v tom, že nepoznává skutečnou hloubku života a pravý smysl světa a jeho existence, nepoznává Boha. Poznání Boha člověkem – i když je vždy jen částečné a nedokonalé, přesto je podle Farského možné. Boha člověk poznává v Bibli a také v přírodě, poznává ho lidským duchem a citem (CČS, 1925, s. 12; s. 6). V jednom ze svých kázání v Postile Farský uvádí dvě pochybení člověka ve vztahu k Bohu. Tím prvním je zapírání či popírání Boha. Ale stejně takové pochybení je i Bohem druhé strašit. Náboženství a víra, které jsou založeny na strachu, nevedou k pravému Bohu a poznání jeho podstaty (Postily, s. 459-460). Podstatou Boží, kterou má lidstvo jako celek, ale i každý jednotlivý člověk poznat, je láska (Postily, s. 461-462). Tak je to vyjádřeno i v 1. listě Janově, že „Bůh je láska“ (1 J 4,78; 1 J 4,18). Farský píše slovo Láska v této písni s velkým „L“.
Ve druhé sloce se zpívá: „Lásky své nám pochopit dej míru, kterou všechno žije ve vesmíru“. Původní Farského text zněl: „A pochopit své Lásky přemíru, kterou všecko žije u vesmíru“. Zde to může být chápáno tak, že Boží láska je veliká, přesahující vše, každou míru, je nezměřitelná, svrchovaná. Je důvodem veškerého života. V současné verzi to může být pochopeno i tak, že Boží láska je mírou, měřítkem veškerého života i celého vesmíru. Farský zakončoval tuto sloku slovy: „Jenž jsi Sám zákon všeho, nerostu i živého“. Zde se objevuje stěžejní Farského myšlenka, že Bůh je zákonem všeho. Bůh sám je „věčně živým zákonem všehomíra.“ Toto vyjádření Boží existence tímto způsobem Farský často svým současníkům přibližoval a vysvětloval ve svých kázáních i ve svých vzdělavatelských spisech. Není to ovšem neosobní zákon, ale živý a osobní zákon a řád lásky, kterým je Bůh sám. V Trtíkem upravené verzi je však titul „Pán“. „Jenž jsi sám Pánem všeho …“ Bůh je Pánem přírody i lidských dějin. O zákonu se v současné verzi zpívá až ve třetí sloce: „…ať jsme lid tvůj a tvůj zákon ctíme“. Bůh dává do stvoření svůj řád a zákon. Podobně jako je určený vesmíru, je dán i lidem jako řád života.
Závěr třetí sloky je shodný v obou verzích a je bez úpravy: „Stvoř z nás království nové, jsou tvé dcery, synové“. Důležitou zvěstnou myšlenkou Farského bylo, že všichni lidé jsou v Ježíši Kristu bratři a sestry, dcery a synové jednoho Boha Otce. „Nové království“ je Boží království, ve kterém se uplatňují jiné poměry než v království tohoto světa“. Toto království nejsou schopni si vytvořit sami lidé, ale je dílem Božím a otevírá se všem, kteří se s vírou a dobrovolně podrobují pod vládu lásky Ježíše Krista. Toto nové království a vláda Boží lásky se má stávat skutečností již nyní v tomto světě a církev má být svým bratrským společenstvím jeho předobrazem.
Jestliže Boží podstatou je láska, tak ale také i svatost. Tato píseň vyjadřuje Farského víru, zvěstné myšlenky, ale také zbožnost a úcta, kterou Farský k Bohu měl a projevoval. V každé sloce se opakuje „svatý“. A to několikrát za sebou. V 1. epištole Petrově se hovoří o svatosti Boží (1 Pt 1,15-16). A v chvalozpěvu u proroka Izajáše se vyskytuje opakované zvolání „svatý“ (Iz 6,3). Tento chvalozpěv zvaný sanctus je i součástí Farského liturgie. Z této hluboké víry, zbožnosti a úcty Farského vůči Trojjedinému svatému a láskyplnému Bohu vyvěrá veškerá jeho písňová i liturgická tvorba, ale i jeho úsilí a nasazení pro dílo církve a duchovní a mravní obrodu národa i společnosti.