Poznámky bratra patriarchy ke kázání v říjnu 2026.
Ježíš, muž pokoje a lásky, se nevyhnul sporu a konfliktu se svými nepřáteli. Ti, kteří stáli proti němu, byli farizeové a herodiáni – tehdejší elita náboženského a politického života. Farizeové se snažili řídit Zákonem – Tórou a považovali se pro svoji opravdovější zbožnost odděleni od těch méně zbožnějších lidí. Herodiáni byli zřejmě stoupenci vladaře Heroda Antipy, který spolupracoval s Římem. První se považovali za nositele pravé víry, ti druzí měli jasno ve své politické orientaci na Římskou říši. V těchto dvou skupinách dochází ke zvláštnímu setkání náboženství a politiky. Jejich společným nepřítelem byl Ježíš.
Vedou s ním rozhovor, jehož ústředním tématem je v té době náboženská a politická otázka, zda mají Židé platit daň Římanům, konkrétně císaři, který tuto říši ztělesňoval. Ale nejde zde o nějaký upřímný otevřený rozhovor, o dialog, kdy se lidé společně chtějí dobrat určité pravdy. Ani nejde o nějakou férovou diskusi, kdy si účastníci vyměňují názory s respektem vůči druhému. Ani nejde o nějakou odbornou konzultaci či poradu, kdy má být získán hlubší vzhled do problému a zodpovězení otázek od někoho, kdo má znalosti a zkušenosti. Tento rozhovor farizeů a herodiánů s Ježíšem byl veden snahou a záměrem Ježíše „chytit za slovo“. Vylákat z něj lstí takovou výpověď, názor a mínění, které by ho zkompromitovalo. V každém rozhovoru je důležitý vztah k člověku. I kdyby zaznívaly sebekrásnější řeči, není-li k někomu dobrý vztah, není možné vést skutečný rozhovor. Nepřátelé chtěli Ježíšovi nastražit léčku (Ž 55,22). Chtěli ho přimět k naprosté otevřenosti a pak podle jeho řeči ho usvědčit z něčeho, za co by mohl být zostuzen, nachytán, ale i odsouzen a odstraněn. Jednalo se vlastně o takový lstivý skrytý výslech. Nepřátelé začali tím, že Ježíše začali vychvalovat. Ve své lsti se uchýlili k lichotkám. Jak čteme v knize Přísloví: „Muž, který lichotí bližnímu, rozprostírá jeho krokům sítě“ (Př 29,5). Začali oceněním toho, že Ježíš je pravdivý a nikomu nestraní. Nebere ohled na moc, majetek a postavení člověka. Je tím, kdo učí Boží cestě (srov. Iz 2,3). Je zde vlastně paradoxně autentická charakteristika Ježíše vyslovená a dosvědčená jeho nepřáteli. Pro ně to však nebylo ocenění, či dokonce vyznání Ježíše, ale naopak nástrojem jejich úkladů a pasti, do níž se snažili Ježíše dostat. Svůj respekt jen předstírali, ale ve skutečnosti měli v srdci nenávist a v mysli zlé úmysly.
Otázka, kterou Ježíšovi položili, se týkala placení daně Židy Římanům. Obracejí se na něho s otázkou: „Pověz nám, co si o tom myslíš“. „Platit nebo neplatit?“ Kdyby řekl, že neplatit, tak je tím, kdo podporuje povstání. Kdyby řekl, že platit, tak není dostatečný vlastenec. Pokud Ježíš je pravdivý a jde mu jen o pravdu, tak musí přece jednoznačně odpovědět. Vždyť součástí jeho vedení druhých k pravdivosti bylo: „Vaše slovo buď ano, ano – ne, ne – co je nadto, je od zlého“ (Mt 5,37). Farizeové zřejmě tento Ježíšův výrok a jeho učení znali. Ježíš měl tak vlastně jen dvě možnosti. Když řekne „neplatit“, může být označen jeho postoj za projev vzbouřence, vyzývá k odporu proti říši a pořádku. Když řekne „platit“, bude chápán jako zrádce národa, který vychází vstříc jeho podmanitelům. Spíš asi chtěli slyšet „neplatit“, aby ho mohli jako buřiče a narušitele pořádku obžalovat, a tak se ho zbavit.
Ježíš, který vidí do lidských srdcí, prohlédl jejich zákeřnost a lest. V klidu jim řekl: „Podejte mi peníz“. Byl to denár – římské platidlo s vyobrazením císaře. Na rozdíl od Ježíše museli mít farizeové, a zvláště herodiáni u sebe v měšcích víc těchto peněz. Na římských mincích se nacházel obraz panovníka – římského císaře. Byl na nich postupně vyobrazen Gaius Julius Caesar, Augustus, Nero. Traianus i Marcus Aurelius a další. Na stříbrné minci, kterou držel v rukou Ježíš, byl vyobrazen císař Tiberius.
Ježíš odpověděl: „Odevzdejte císaři, co je císaře, a Bohu to, co patří Bohu“. Na minci je obraz císaře, patří tedy tato mince císaři. Celý člověk však patří Bohu, protože nese jeho obraz (Gn 1,26-27). Tak je to vyjádřeno již na samém počátku Bible, že člověk nese na sobě obraz Boží a má se mu podobat a žít svůj život v odpovědnosti vůči němu. Vládce je mocný, ale Bůh je mocnější (Ž 47,3). Každý vládce panuje jen dočasně, ale Bůh kraluje věčně (Ž 145,13).
Rozhovor nad mincí v dlani vyústil v překvapení Ježíšových nepřátel. Tento Ježíšův výrok o dávání císaři a dávání Bohu vede k přemýšlení a rozvažování. Zpravidla je vykládán tak, že se v něm řeší vztah mezi světskou a církevní oblastí, která se nemá zaměňovat. Církev nemá ovládat světskou politiku a stát, a politika nemá ovládat církev, aby ve svobodě mohla sloužit Bohu a jeho království. Ale v Ježíšově výroku nejde o rozdělení a oddělení světské sféry a náboženské oblasti. Bůh je přece Pánem nade vším. Stát a politici si nemohou osobovat právo nad člověkem v naprostém smyslu. Neznamená to absolutní podřízenost státní moci, ale na druhé straně ani nerespektování státu, zákonů a předpisů. Vždyť panovník a stát byl v židovství i křesťanství chápán jako ochrana pořádku. Důležité je, že zde Ježíš mluví o „odevzdávání“, „dávání“. Každý by rád od státu něco přijímal, ale už méně dával. A podobně je to i v případě Boha. Člověk se samozřejmostí chce přijímat od něho vše dobré, ale už méně mu něco věnovat a dávat. Ale tomuto sebe darování a dávání právě učí Ježíš svým slovem, příkladem i tímto výrokem.