Pobožnost podle prof. Františka Kalouse patří od počátku k bohoslužebnému a duchovnímu životu naší církve. Byla zhudebněna Josefem Františkem Píchou. Pobožnost vede duchovní, ale i kazatel, neboť není součástí svátost večeře Páně. Významnou složkou pobožnosti je její hudební stránka, respektive zpěv společenství. Společné písně ze Zpěvníku se mohou zpívat celé nebo více slok najednou. Pobožnost může být prokládána vstupy pěveckého a hudebního souboru.
Na začátku pozdraví duchovní nebo kazatel shromáždění apoštolským pozdravem: „Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista“ (1 K 1,3; 2 K 1,2; Fp 1,2; 2 Te 1,2; Tt 1,4; Fm 1,3). Úvodní modlitby přednáší duchovní nebo kazatel a společenství na ně odpovídá. Svou formou mají tyto modlitby charakter teocentrické litanie. Kající modlitba má dvě varianty. Tuto modlitbu se může modlit společně duchovní či kazatel s obcí. V první variantě je v závěru náznak absoluce. Jde o kající úkon – přání, prosbu o odpuštění.
Významnou částí Pobožnosti je čtení z Písma svatého. V případě Pobožnosti lze číst delší oddíl například ze Starého zákona nebo z Nového zákona. Nemusí být nutně vždy čteno evangelium jako v Liturgii. Jednotlivá čtení je možné prokládat písněmi. Na čtení z Písma navazuje kázání, které může mít podobu podrobnějšího zvěstného výkladu textu duchovním nebo krátkého svědeckého slova laika.
Na zvěstování navazuje píseň a pak následují Tužby a přímluvy. Tužby jsou zpívané a patří k proměnlivým částem. Jsou formulovány obecně i podle církevního roku. Původně teocentrické modlitby Pobožnosti byly v pozdější úpravě (vydání z roku 1995) obohaceny prvky christocentrické a trojiční víry. Na tužby navazují sborové modlitby a přímluvy. Lze použít bohoslužebnou knihu liturgických modliteb podle období církevního roku, ale je zde prostor i pro vlastní modlitební vyjádření duchovního či kazatele a jednotlivých účastníků shromáždění. Završením tužeb a modliteb je modlitba Páně, po které zaznívá Požehnání. Pramenem požehnání je Bůh Otec (Ef 1,3). Kristus přináší mír (Ef 2,14) a Duch zprostředkovává milost (1 Pt 1,2).
Pobožnost podle F. Kalouse není jen subjektivní či místní záležitostí, ale je pochopena jako bohoslužba slova a modlitby pro celek naší církve. Je určena především pro všední den, ale i neděli. Původně se nazývala „Odpolední a večerní pobožnost“, neboť záměrem byla chvíle modlitby společenství církve na sklonku dne a souvisela s prožitkem stmívání a rozsvěcení světel. Může se však konat kdykoliv. Zpravidla se koná v našich sborech a modlitebnách v čase adventu, postu a svatodušním období. Slouží se i v poslední den občanského roku i při dalších příležitostech.
Tomáš Butta