(ČZ 4/2024) Bohdan Kaňák. Jan Žižka náleží k výrazným osobnostem českých dějin. Tuto proslulost získal především díky posledním šesti létům svého života, kdy se nesmazatelně zapsal do historické paměti jako činitel, jehož působení v českých zemích v době husitské revoluce vyvolalo ohlas evropského rozměru.
Jsou známy zejména jeho činy ve vojenské oblasti, v níž bývají oceňovány především jeho velitelské schopnosti nikdy neporaženého vojevůdce.
Většina Žižkova života je však skryta pod příkrovem času a je uchopitelná pouze na základě pouhých několika útržkovitých historických pramenů. Zprávy o něm jsou rozporuplné. Ukazují nám charakter s morální integritou, a zároveň stigma psance. Vedle šlechtice, který se řídí rytířským kodexem, stojí rebel, pohybující se mezi zločinci na okraji společnosti. Žižka je nejen dvořanem českého krále, stýkajícím se s u dvora vysokou šlechtou, ale též hejtmanem plebejského vojska složeného ze vzbouřených poddaných.
Do myšlenkového světa Jana Žižky nelze přímo proniknout, protože neznáme ani jeho skutečný věk, ani jeho skutečnou fyzickou podobu, ani nějaký jeho vlastní rukou psaný písemný dokument. Nejstarší značně schematická výtvarná ztvárnění jeho podoby, která ovlivnila jeho ikonické zobrazování, pocházejí až z konce 15. a z první čtvrtiny 16. století. Máme sice k dispozici několik textů, označených jeho jménem, ale tyto dokumenty jsou zjevně stylizovány jeho písařem. Texty vykazují určitou teologickou průpravu, která možná souvisela s písařovou předpokládanou duchovenskou funkcí v husitském vojsku.
Hledání autentického profilu osobnosti Jana Žižky však není zcela beznadějné. Jeho činnost v době husitské revoluce je podrobně popsána v dobových kronikách i jiných pramenech. Bádání o jeho životě byla věnována celá řada historických prací od pozdního středověku až do současnosti. V těchto zdrojích lze nalézt informace, které mohou alespoň částečně osvětlit posledních šest let Žižkova života, jež se zároveň překrývají s obdobím několika prvních let husitské revoluce. Na základě informací z těchto pramenů a literatury ovšem můžeme podobu některých rysů Žižkovy osobnosti pouze dedukovat.
Ačkoliv listy i tzv. vojenský řád, které jsou s Janem Žižkou spojovány, pravděpodobně nesepsal vlastní rukou, odrážejí nepochybně jeho intenci a lze z nich odvodit jeho ideové tendence. Pokud se zde objevují citace z Písma svatého, pak odkazy na Starý Zákon převažují nad citáty novozákonními. Můžeme tedy předpokládat, že Jan Žižka projevoval myšlenkovou spřízněnost se starozákonním důrazem na Hospodina, jako přísného a svrchovaného Pána, který nesmlouvavě trestá hříchy.
Z dobových pramenů vyplývá, že Jan Žižka měl negativní vztah ke kněžím, kteří zdůrazňovali spekulativní teologii, a zároveň usilovali o politickou moc. Měl též odpor k mnišským řádům zejména pro jejich držbu rozsáhlých majetků. Ve všech těchto aspektech viděl pokrytectví, které bylo v rozporu s jeho představou dobrého kněze, jenž se plně věnuje duchovenské službě, poskytuje věrným křesťanům duchovní posilu svátostmi i božím Slovem, nevyvolává teologické spory a žije v souladu se zásadami evangelické chudoby, které hlásá.
V jeho křesťanské víře hrál klíčovou roli pojem Božího zákona, jak je patrné například z tzv. Žižkova vojenského řádu. Z pramenů dále vyplývá, že Jan Žižka přes starozákonní reminiscence vyznával trojiční teologii a rozuměl reformačnímu principu Božího zákona, zdůrazňujícímu následování Ježíše Krista jako Syna božího. Je známo, že neinklinoval ani ke kontemplaci, ani k biblickému badatelství. Byl však mužem akce a pragmatické úspornosti, a tak mu k vyjádření Božího zákona jako principu následování Krista stačily čtyři pražské artikuly. Ty také vtělil do tzv. Žižkova vojenského řádu, který byl vlastně součástí zakládací listiny východočeského bratrstva, známého později jako Sirotci.
Protikladem k artikulu o svobodném kázání Slova božího, jako příznaku dobrého kněžství, byl artikul o zákazu světského panování kněží. Jan Žižka uplatňoval tento artikul nejen vůči tradiční církvi, ale též vůči husitským kněžím z Prahy a Tábora, pokud například vyvolávali věroučné pře a využívali svoji autoritu k zásahům do světské vlády. Preferoval tak spíše archetyp presbyterního řízení křesťanského společenství.
V husitství byl základním předpokladem následování Krista artikul o přijímání večeře Páně „pod obojí způsobou“. Tato forma Večeře Páně měla všem věrným křesťanům, kněžím i laikům, přinést spásonosnou posilu jak v boji proti světskému panování duchovních osob, tak i při naplňování zbylého ze čtyř artikulů o spravedlivém trestání smrtelných hříchů křesťanů bez ohledu na jejich společenské postavení. Jan Žižka byl horlivým vyznavačem svátostného přijímání „pod obojí způsobou“ a zdá se, že nesnášel jeho relativizaci prostřednictvím radikální teologické spekulace o remanenci. Zásadní význam symbolu kalicha demonstroval pojmenováním svého sídelního hradu „Kalich“ i znakem kalicha ve své pečeti.
S Žižkovým pojetím Božího zákona se neslučovaly též výstřednosti krajních reformačních radikálů – „pikartů“ či „adamitů“ – kteří inklinovali k anarchismu a k extatickým formám duchovních prožitků. Neváhal osoby této náboženské orientace, které stály při samém zrodu husitského hnutí při adventistické kampani v roce 1419, pronásledovat a trestat ohnivou smrtí podobně, jako církevní inkvizice kacíře.
Další skutečností, která je o Janu Žižkovi známa, je datum jeho smrti. Zemřel 11. 10. 1424 na válečném tažení při obléhání města Přibyslavi. Tato skutečnost vytvořila předpoklad pro zakotvení jeho památky v čase. Záhy po jeho smrti se památka Jana Žižky stávala legendou. Jeho příznivci chápali Žižkovy vojevůdcovské schopnosti, které neoslabilo ani jeho oslepnutí, jako zázračné boží obdarování a příznak zvláštní boží milosti. Žižkova památka byla v utrakvistické církvi oceněna do té míry, že mu byl posléze přiznán charakter světce. Žižkovi odpůrci zdůrazňovali naopak jeho tvrdost a násilné skutky jako dílo démonických sil.
Tento dvojí přístup prochází historií „druhého života“ Jana Žižky od pozdního středověku až do současnosti s proměnlivými důrazy. Pozitivní vztah k odkazu legendárního vojevůdce převažoval většinou v dobách vojenského ohrožení národní a státní existence českých zemí. Aktuální velmi zasvěcená analýza, kterou nalezneme v monografii Petra Čorneje „Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka“ (Praha 2019, například s. 527–529) se snaží oba protiklady smířit konstatováním, že po přijetí reformačního učení se Jan Žižka pokládal za nástroj boží vůle, jako boží bojovník. Snažil se proto nezklamat Boha a bojovat se vší tvrdostí, aby dosáhl spásy a odčinil hříchy svého předchozího života.
Všechny tyto skutečnosti nás opravňují, abychom na Jana Žižku nepohlíželi jen jako na úspěšného vojevůdce, ale též jako na náboženskou osobnost, která si zaslouží naši pozornost z ideového hlediska. Církev československá husitská proto věnovala svůj zájem Janu Žižkovi od svých počátků. Karel Farský ve svých postilách charakterizoval Žižku jako krutého bojovníka, který byl zároveň horlivým zastáncem Boží pravdy. Tímto hodnocením se blížil k současné analýze české historiografie, která klade větší důraz na Žižkovu horlivost v boji za Boží zákon, než na jeho rozvahu a schopnost vyjednat kompromis. Naše církev se pak intenzivně zabývala Žižkovým odkazem v roce 1949 při 525. výročí jeho úmrtí, kdy vydala jeho listy a „Kroniku velmi pěknou o Janu Žižkovi.“
V roce 2002 (Vladimír Sakař) a v roce 2006 (Jaroslav Hrdlička – Jan B. Lášek) vyšly v prostředí naší církve dva sborníky odborných článků věnovaných Žižkově památce. Čelní představitelé naší církve se též pravidelně zúčastňují slavnostních akcí, připomínajících Žižkovo vítězství v Praze na Vítkově i u Sudoměře, a setkání v Táboře i v Písku, kde všude oživují Žižkovu památku.
Tento zájem Církve československé husitské však neznamená, že by k osobnosti Jana Žižky přistupovala s nekritickým obdivem. Naopak, je si vědoma mnoha protikladů, spjatých s jeho životem i s jeho ideovým odkazem. Právě toto zjištění nás však vede k úvaze, jestli zrovna tato protikladnost jeho složité osobnosti nezpůsobila, že se Jan Žižka dokázal obratně orientovat v rozporuplné realitě života českých zemí pozdního středověku, vítězně obstát v jejích úskalích a zanechat tak hlubokou stopu v historické paměti.
Bohdan Kaňák
Český zápas č. 4 z 28. 1. 2024
Foto: Medailonový portrét Jana Žižky z Kroniky o založení Země české a prvních obyvatelích jejích Martina Kuthena ze Šprinsberka, 1539 (Kronyka o Založenij Zemie Cžeske, a prwnijch obywatelijch gegich, tudijž o Knijžatech a Králijch y gich činech, a přijbězých welmi kratce z mnohých Kronykářúw sebraná), zdroj: https://new.manuscriptorium.com/
