(ČZ 17/2024) Naše společnost je rozdělená, často se zdá, na dvě poloviny, ve skutečnosti je to rozdělenost mnohem komplikovanější. Podobně je tomu v církvi.
Toužíme po jednotě? Nebo nás naopak baví být odlišní, jiní? Možná už v tom se od sebe lišíme, jedni se chtějí odlišovat, druzí touží po splývání s ostatními.
Ono to vlastně patří k naší základní životní situaci, že nemůžeme být stejní, ani kdybychom se o to snažili. Jistě, můžeme se posouvat například směrem k větší jednotě, k větší unifikaci, nebo naopak k větší rozmanitosti, k pluralitě, ale je to jen posun.
Naše rozdílnost je daná již polaritou mezi mužskostí a ženskostí, ale také tím, že nejsme stejně staří.
Ani není možné vyjmenovat všechny odlišnosti, vždyť se lišíme ve fyzické, psychické i sociální rovině, ale také v dimenzi spirituální. Jedni mají potřebu ovládat druhé, dominovat, druzí mají tendenci se podřizovat, ustupovat.
Máme odlišné zkušenosti, pozitivní i negativní.
Někdo je praktický, má blízko k činu, neváhá vyhrnout rukávy, někdo naopak zůstává v rovině teorie, umí abstraktně a logicky myslet, odhadne rychle, co by bylo možné udělat jinak či kde lidé v praxi jednají krátkozrace či přímo nesmyslně.
Často se tím zabýváme, posuzujeme, kdo jaký je. Rádi si v tom děláme jasno, a tak máme tendenci si ostatní zaškatulkovat, řešíme, kdo je narcista či autista, řešíme, kdo je levičák či pravičák. Mnohé naše škatulky už jsou rovnou pejorativní, druhé snižující.
Někdy se zabýváme naopak sami sebou, je pro nás zajímavé být kamsi zařazen třeba pomocí psychologických testů, astrologických pozorování apod. Hledáme pochopení sebe sama a vyjasňujeme si, proč fungujeme, jak fungujeme, proč s některými vycházíme snáze, s jinými hůře.
Něco v nás se bojí být jinými a zároveň něco v nás touží nebýt pouze součástí, pouhým kolečkem šedé nerozlišené mašinérie.
Další pozoruhodný rozdíl je, nakolik potřebujeme žít v nějakém spolehlivém řádu, pořádku, či naopak proplouvat chaosem a dokonce chaos a neklid vytvářet, řády a pořádky světa problematizovat. A nejen pořádky světa, v našem případě církevní organizace, a také církevního učení, církevního jednání.
A tak vznikají dvě strany: Jedna se bojí chaosu, druhá ustrnutí. Kdo se bojí chaosu, bojí se změny, kdo se bojí ustrnutí, touží po změně.
A tak stojí proti sobě konzervativci a progresivisté. Konzervativci mají pak tendenci držet se starých pořádků, tradice (pak jsou tradicionalisty) a doslovné interpretace tradice ať již ústní či písemné (pak jsou fundamentalisty). Progresivisté touží po pokroku, tedy po změně, proto napadají staré tradice, napadají nadčasové chápání dávných řádů, vidí je jako překonané, přežité. Touží po svobodě (pak liberalisté), aby prosadili svou vizi, zároveň mají sklon svou vizi pojímat jako jedinou správnou, a tak chtějí svobodu spíš jen sami pro sebe – tedy stávají se spíše kvaziliberalisty.
Konzervativci se děsí progresivistů, progresivisté konzervativců. V lepším případě se nesnaží použít mocenské prostředky ke vzájemnému omezení. Bývá nastolen jakýsi smír, žití vedle sebe. Někdy je to ale jen důsledek bezmoci, neschopnosti toho druhého přemoci. V lepším případě se jedná o velkodušný postoj s širokou hrudí, velkým srdcem, ve kterém je jasné, že se vzájemně potřebujeme a doplňujeme. Znamená to, že ideál není v potlačení „nesprávné“ koncepce, ale v rovnováze mezi přirozenými silami ve společnosti. Přemýšlí tak pluralisté, schopní unést a snést protiklady vedle sebe.
Nejde jen o shovívavost vůči druhým. Jde o uvědomění si toho, jak sami jsme vystaveni, že v každém z nás tyto síly bojují. Naše touha po něčem jistém s naší touhou po něčem dobrodružném. Naše touha po stálosti a naše touha po změně.
Ve všech z nás je kousek strážců dávných pokladů i kousek hledačů nových pastvin a nových pramenišť.
Připusťme si to sami v sobě a snad v nás vykvete lepší pochopení pro druhé, pro naši různost, pro naše odlišné důrazy, strachy i touhy.
Tomáš Novák
Český zápas 17/2024 z 28. 4. 2024
Obtížnost hledání pravdy a vize budoucího křesťanství
Církev československá husitská mezi liberalismem a konzervatismem
