(ČZ 16/2024) Jak poznat duchovního z Písku? Využili jsme v redakci, že se na ústředí církve koná jednání, kterého se účastnil. Když skončilo, vyšel dlouhovlasý chlapík s baťohem.
Musí to být on… Nemýlil jsem se. Měl pevný stisk ruky.
„Já jsem Samuel Vašin,“ říká.
Tihle lidé s baťohem na zádech jsou mi podezřelí a zároveň sympatičtí. Jsou podezřelí, že je z nich cítit příroda a ta je sympatická. Ptám se: Ten baťoh pořád nosíte?
„Ano, nosím.“
Zvědavost mi nedala: Co v tom baťohu taháte?
„Budete se divit, ale je v něm hromada klíčů od far, kde sloužím. Také notebook a další potřebné věci…“
???
„No, třeba lékárnička nebo nůž.“
Jasně, je to typický hobo – tulák. K čemu máte lékárničku, ptám se dál.
„No, když třeba řežu motorovkou?“
„Ježíšmarjá, copak vy něco kácíte?“
„To byste se divil, co jsem toho pokácel.“
V hlavě se mi promítly problémy jižních Čech s kůrovcem, ale abychom hovor nezavedli někam jinam, tak se ptám, jak se dostal k víře?
„Vyrůstal jsem s rodiči na metodistické faře. Ale zprvu mě víc zajímal punk a vnitřní svoboda vůbec. K teologii mě čekala ještě dlouhá cesta. Jako dyslektik a dysgrafik jsem to měl těžký hlavně u učitelů působících ještě i po revoluci v duchu socialistické pedagogiky. Tak jsem od oboru kuchař číšník se po vyučení dostal jako ´kuchtík´ do Klubu milionářů, kde jsem vařil. Tam jsem poznal hodně zajímavých lidí. Chtěl jsem to dotáhnout ale dál, tak jsem studoval na střední škole finance a účetnictví. Rozhodující byla cesta stopem do Íránu, na které jsem potkal studenty z Husitské teologické fakulty.“
Zde vystudoval katechetiku, dále magisterský obor učitelství a po studiu skončil na faře v Horažďovicích. Co tam, ptám se.
„Tam jsem vyhořel!“
To snad ne, divím se, zda jsem dobře slyšel…
„Měl jsem toho moc,“ říká Samuel a pokračuje: „Byly tam tři práce, pro dva až tři další životy: fara, nízkoprahový klub, práce s lidmi vytlačovanými ze společnosti, jako Romové, a práce s dětmi a mládeží. Do toho jsem navíc pokračoval v magisterském studiu. Přesto všechno práce se v Ho-ražďovicích nakonec povedla. Bylo mi však nařízeno, že mám jít do Prachatic. Ten odchod jsem obrečel a místní psali petici, abych zůstal.“
Byl jsem poněkud nedočkavý, když se Samuel rozpovídal o životě a o svém pokračování na další faře. Tam byla roztlučená okna a vojáci si z příslušných depandancí udělali důstojnický klub na poveselení s děvčaty. Pak následovalo další stěhování do Písku na faru a narození dítěte a další fara v Trhových Svinech. Pokračovalo další povídání, přitom jsem věděl, že Samuel toho ví hodně o tom, co málokdo z nás, a co jenom tušíme. Věřím mu, ještě se ani neptám, že on jako hobo toho musí hodně vědět o dětech a přírodě. Byl mezi prvními, kteří zakládali podle severského vzoru v Čechách lesní mateřské školky. Zakládal školku Pramínek v Říčanech u Prahy a dodnes působí v lesním klubu Starej svět.
Ptám se na vztah dítěte a přírody:
„Mezi dětmi vychovávanými v přírodě a ´civilizovanými´ dětmi je rozdíl v pozorování a v učení pozorovat. Mobilové děti nejsou schopné abstrakce. Nejsou schopné vzít si do ruky třeba klacek a hrát si s ním. Například děti z lesní školky chtěly, abych z klacku vyřezal předmět. Já jsem ho v klacku ani neviděl a ony viděly. Mobilové děti jsou ochuzené o fantazii a představivost. Když jsem přivedl děti z letního tábora na hrad, zříceninu Prácheň, tak děti z lesní školky si hned hrály a vymýšlely, co dělat. Zatímco děti z klasické školy vůbec nevěděly, co si počít. Osmi až devítileté děti tam seděly, nudily se a nevěděly, co dělat. Přitom příroda, stromy, stráně, obloha, vše bylo kolem, a pro ně tam v tu chvíli nebylo nic, s čím by si mohly hrát. Nebylo tam nic podnětného pro rozvoj jejich osobnosti. Neměly tam nic, bylo to pro ně plochý.“
Nakonec k tomu dodal:
„Všechno začíná u rodičů. To je alfa a omega. Je to o tom, jací jsou rodiče. Když má dítě problém, není to o něm. Jde o to, že problém mají rodiče. Když to rodičům řeknu, tak se jim to nelíbí. Jsou pokrytci.“
Cítil jsem, jakoby mnou projel blesk, jakoby mi hobo Samuel dal facku za dceru hledící po škole do mobilu. Povzdechl jsem, škoda, že nejsem hobo.
S duchovním Samuelem Vašinem si popovídal Mirko Radušević
Český zápas 16/2024 z 21. 4. 2024
