Pobožnost křížové cesty zlínské náboženské obce v pátek 29. března 2024 do Šarov.
Tradici pobožnosti křížové cesty jsme ve zlínské náboženské obci znovuobjevili v době covidu. Tehdy bylo setkání v přírodě jedinou možností, jak prožít velikonoční události ve společenství církve. Tato forma pobožnosti nás natolik zaujala, že jsme ji začali konat každý rok – ovšem pokaždé někde jinde. Je to příležitost poznat nová místa i různá výtvarná pojetí téže tématiky, čtrnácti zastavení Ježíšovy cesty na Golgotu až ke kříži a hrobu.
Letos to bylo počtvrté a volba padla na Šarovy, vesnici jižně od Zlína. Byl pátek 29. března 2024. Tentokrát se pouť poněkud lišila od předešlých. Kdo nepoučený se snad domníval, že jede na výlet, brzy po výstupu z autobusu poznal rozdíl. Z místních obyvatel se k nám jako první připojil pan Pavel Leicman, herec Městského divadla Zlín, který ochotně přislíbil spolupráci. Poblíž prvního zastavení na nás čekal hlouček zdejších katolických věřících, kteří naši skupinu rozšířili nejen početně, ale i propojením mezi našimi církvemi.
Už předem jsme byli připraveni na to, že ztvárnění křížové cesty v Šarovech je nezvyklé, snad až strohé. Autoři projektu, sochaři Pavla Kačírková a Jan Ambrůz zasadili do krajiny podél cesty betonové siluety 14 křížů o velikosti lidské postavy. Jsou jeden jako druhý, bez jakýchkoli dodatků. Kolemjdoucím mohou připadat fádně. Liší se jen římskými číslicemi, které označují pořadí jednotlivých zastavení. Různý je ovšem průhled kříži do okolní přírody, což byl i záměr autorů.
Zatímco průvodní slovo pobožnosti spojené s modlitbami náleželo bratru faráři Zdeňku Kovalčíkovi, pan Leicman se ujal přednesu básní Josefa Suchého ze sbírky Křížová cesta. Jímavé verše propojují utrpení Krista s všímavostí k přírodě a nacházejí v ní mnohou symboliku. Navíc oslovují posluchače a vtahují ho do děje.
Náš nevelký zástup kráčel do mírného kopce od zastavení k zastavení. Zazněla píseň, byl přečten biblický oddíl. Postupně se odvíjel průběh strastiplné Spasitelovy cesty. Atmosféra naší pouti postupně zvážněla. Děti zapalovaly ke každému kříži svíčku. Kdosi se opozdil, aby se mohl na chvíli posadit uvnitř kříže a zůstat v tiché meditaci. Jen ptáci nad hlavami a rozkvetlé stromy všude kolem jakoby už znaly celý velikonoční příběh – jeho radostný závěr.
Konečně jsme došli k cíli. Nebyla to hospůdka, jak to bývá při výletech. Dospěli jsme k návrší s krásným rozhledem do jarní krajiny. Když jsme se rozcházeli, v uších nám ještě zněly útěšné verše poslední básně Josefa Suchého.
„On v hrobě nesetrvá déle,
on vstane v oslaveném těle,
jak bledý ocún na lukách.
Kdo věří v něj, dospěje k spáse
po klopotách a pouti časem,
až přejde do věčnosti práh.“
Text: Radana A. Váňová, autoři fotografií: Lukáš Gazdoš, Marcel Sladkowski, Alžběta Turečková, Radana Váňová
Redakce
