(ČZ 9/2024) Škoda, že u dnešních nakladatelů zapadl do zapomenutí jeden z velkých německy píšících spisovatelů Ödön von Horváth (1901-1938). Kritikové tvrdí, že tento autor je po Brechtovi umělecky největším dramaticky píšícím německým spisovatelem.
Známý je jeho protifašistický postoj, proto z Německa musel emigrovat přes Vídeň do Paříže. Z jeho děl je u nás nejznámější divadelní hra Povídky z Vídeňského lesa. Z mnoha jeho románů a dramat jsme pro tuto rubriku vybrali knihu v originále nazvanou „Jugend ohne Gott“ (Mládež bez Boha), v českém překladu „Století ryb“ (Odeon 1970), což je název kapitoly, ze které můžete níže číst ukázky. Jde o kriminální zápletku, kdy je zabit mladý muž a učitel, svědek vraždy, se rozhodne pátrat po vrahovi na vlastní pěst podle svého morálního imperativu.
Autor Ödön von Horváth (na snímku nahoře) se v románu necítí jako čtyřicetiletý učitel příliš starý a v době mezi dvěma světovými válkami se ptá stejně jako my dnes: „Je propast mezi námi hlubší, než bývá mezi generacemi?“
Následně si odpovídá: „Dnes si myslím, že je nepřekonatelná. To, že tihle hoši odmítají všechno, co mně je svaté, to by ještě nebylo tak zlé. Horší je, že to odmítají, když to neznají. Ale nejhorší je, že to vůbec ani poznat nechtějí!
Nenávidí všechno myšlení. Kašlou na lidi! Chtějí, aby se z nich staly stroje, šrouby, kola, písty, řemeny – ale ještě raději než stroji by byli municí – bombami, šrapnely, granáty. Jak rádi by zhebli na nějakém bojišti! Jméno na pomníku padlých je snem jejich puberty.“
Následně Horváth tuto generaci definuje: „Žijí v ráji hlouposti a jejich ideálem je výsměch. Přicházejí chladné časy, století ryb… Země se dostává do znamení Ryb. Lidská duše bude nehybná jako tvář ryby.“
Při čtení Horváthovy knihy možná i vás napadne, zda my dnes stejně jako on téměř před sto lety necítíme, že „propast mezi námi (je) hlubší, než bývá mezi generacemi“. Necítíme i my, že dnešní mladí slovy Horvátha „kašlou na lidi a že jsou z nich stroje“? Že za pomoci umělé inteligence se z nich stávají „roboti“? Vzpomeňme na výtky našich rodičů vůči nám. Není to vždy jen generační posun, kdy nová generace se zdá té odcházející generaci „cizí“, počínaje slovním vyjadřováním a konče využíváním nejnovějších výdobytků. Hlavní ale je, kam generace míří, zda mezi sebou nerozpoutá zlo a ničivé elementy. Jak píše Horváth, hlavně aby se z lidské duše nestala nehybná tvář ryby.
Redakce
Český zápas 9/2024 z 3. 3. 2024
