(ČZ 12/2024) Máme před Velikonocemi, Ježíš se pomalu, ale jistě blíží ke své kalvárii …
a žena, která je s ním a jeho přáteli v místnosti, mu vylije na hlavu nard – vzácný olej – ve velikém množství. Všichni jsou pobouřeni. Taková ztráta.
Taková škoda. „Ona učinila, co měla. Už napřed pomazala mé tělo k pohřbu,“ říká Ježíš zdánlivě nesrozumitelně.
Ježíš ví, že je na sklonku svých dní. A nikdo z ostatních neví ani to, kdo sedí uprostřed nich, ani to, jak Ježíš zemře, ani to, jak to dopadne dál. Kdyby jen věděli… Nevěděli, my už víme. Kdybychom my často víc než jen věděli.
Znala jsem rodinu, měli devatenáctiletou dceru, byla na vdávání a taky se vdávat chtěla. Vymyslela si šaty a kde by chtěla hostinu a tak, a rodiče, oba v podstatě prima, nesouhlasili – že to je moc drahé a že si má koupit levnější šaty. Psal se rok 1988. Byli oba v zemědělství, chodili k nám do kostela, ještě to nebylo celé vyřešeno, dohadovali se. Dcera mudrovala, rodiče mudrovali a jednou ráno mně volá předsedkyně rady starších, že děvče je po smrti. Spadla mně brada. Byla prodavačkou v samoobsluze, seděla za kasou, najednou sklonila hlavu a byla tatam. Praskla jí nějaká žilka v hlavě. A ti rodiče ji pochovali v těch šatech, o které se handrkovali, a zlomilo je to. Úplně je to zlomilo. Jediná dcera, jediné dítě.
To není nepodobné tomu, co jsme slyšeli: „Mne však nemáte stále.“ A ani mít nebudete, dalo by se dodat.
Je pro nás před Velikonocemi ve vrcholu postu takové hluboké ponaučení, co ten Ježíš říká: „Vždyť chudé máte stále kolem sebe a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře. Mne však nemáte stále.“
To je slovo do pranice.
Totiž je to o hodnotě lidského života. Každého lidského života. Budeme s Kristem v Getsemanské zahradě, budeme s ním procházet Velkým pátkem, budeme zajati tmou, která předchází před tichou sobotou a Vzkříšením.
V Řecku se dodnes mladí muži nechávají přibít na kříž, aby pocítili Ježíšovu bolest. Samozřejmě, že jsou připevněni tak, aby váha jejich těla nespočívala na hřebech. Ale je to jejich zvyk, jak vstoupit do Kristovy situace.
Každý má svůj kříž, říká se. Každý nese své břemeno bolesti, která se zdá zpočátku nesnesitelná. Vždyť každý z nás je obklopen někým, kdo se mu zdá nenahraditelný. Ježíš byl nenahraditelný. A je.
A to je dobře, že je, nikoli, že jen byl. Protože nevstupujeme do Velikonoc s Ježíšem pohřbeným, vstupujeme do nich s Ježíšem zmrtvýchvstalým právě proto, abychom osvobozeni jeho Duchem viděli ve svých bližních bytosti, na kterých se nešetří. Nemluvím teď o svatebních šatech, mluvím o energii, kterou si můžeme vzájemně dávat tím, že se vnímáme, že si nasloucháme, že si jdeme vzájemně naproti v tom, co je pro toho druhého důležité. Jak chcete, aby druzí jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. Neslyšeli jsme to někde?
Vylévejme nard své lidskosti a neškudleme s ním. Amen.
Bože, Otče náš, přišel náš čas, kdy bychom se chtěli podílet na Kristově bolesti.
Na jeho osamělosti, na jeho minutí se se světem. Svět se minul se svým Spasitelem v očekávání jiného.
Ale Spasitel Jeruzalém neobešel. Vstoupil do Jeruzaléma, vstoupil do děje, na jehož konci byla Golgota.
Jsme před Velkým pátkem. Ne za ním. Pod Golgotou se zatím zastavme a bděme s Pánem,
který prošel palmovou slávou do zatemnění nad křížem. Amen.
Autor: Marta Slabá
Český zápas č. 12/2024 z 24. 3. 2024
Obrázek: Obrázek: Andrej Nikolajevič Mironov: Kristus a hříšnice (2011), Wikimedia Commons, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0.
