(ČZ 33/2025) Mezinárodní den mládeže (12. srpna) byl vyhlášen Valným shromážděním OSN v roce 1999.
Cílem tohoto dne je upozornit na význam mládeže ve společnosti, ale také na problémy a výzvy, kterým mladí lidé v dnešním světě čelí. Zeptali jsme se našich duchovních a členů, jak podle nich církev vnímá mladou generaci, a jak může napomáhat jejímu růstu, zapojení i duchovnímu hledání.
1) Jaké formy pastorace nebo aktivit byste doporučil/a pro zapojení mládeže do života farností?
2) Jakou podporu by podle vás měla církev mladým lidem poskytovat?
3) Jaký je podle vás vztah dnešních mladých lidí k tradici, spiritualitě a hodnotám církve?
Anna Radová, pastorační asistentka NO Čelákovice
1) Řekla bych, že každá náboženská obec má trochu jiné podmínky, takže je těžké doporučovat něco jako obecně fungující recept na zapojení mládeže. U nás v Čelákovicích máme tradici farních příměstských táborů pro děti a většinou se do příprav a realizace podaří zapojit i odrostlejší mládež. Myslím, že mladí lidé touží nejenom přijímat, ale také sloužit. Oříšek bývá v tom, nalézt tu pravou formu služby, která jim bude vyhovovat. Pokud se to podaří a mladí lidé najdou své místo, mohou rozvíjet své dary a cítí, že jejich přítomnost má smysl, rádi se pak vracejí. Velkým pojidlem je určitě také hudba a zpěv – doprovod při bohoslužbách a setkáních, koncerty. V této oblasti se nám ale momentálně v Čelákovicích příliš nedaří.
2) Myslím, že církev může nabídnout mladým lidem podporu v objevování vlastních darů a talentů a hledání osobního povolání a smyslu života. To ale mohou mladí lidé zažívat i jinde, v jiných institucích. Unikátní věc, kterou může církev nabídnout, je prostor pro ztišení, odpočinek a hlubší modlitbu, což možná zní banálně, ale je to zároveň něco velmi cenného, protože současný hektický svět to nenabízí. Jsem přesvědčena, že v době, kdy je život často zahlcen informacemi, výkonností a tlakem na sebeprosazení, je podle mě právě duchovní rozměr a možnost „zastavit se“ jedním z největších darů, které církev může poskytnout. Otázkou ale pro mě zůstává, jakým způsobem toto nabízet, aby to mladí lidé viděli a nezapadlo to někde ve smršti reklam, které se na ně hrnou.
3) Myslím, že je to vztah velmi různorodý a často nejednoznačný. Někteří se k tradici upínají a hledají v ní hloubku, hodnotu a jistoty. Jiní ji však mohou vnímat jako vzdálenou, neosobní, zbytečně omezující a zpátečnickou.
Pokud jde o spiritualitu, myslím, že mladí lidé po ní často touží – chtějí zažít něco opravdového, výjimečného, co přesahuje běžnou každodennost. Když to nenaleznou v církvi, hledají jinde a bohužel mohou i naletět různým „šmejdům“. O to důležitější je, aby církev nabízela duchovní zkušenost, která je osobní, srozumitelná a zakotvená v reálném životě.
Co se týče hodnot, nevidím tu žádný velký rozpor mezi tím, jaké hodnoty vyznávají mladí lidé a jaké hlásá církev. Láska, solidarita, úcta k člověku, spravedlnost, ochrana přírody – to jsou všechno společné ideály. Problematické myslím je spíše to, že mladí lidé umí být velmi kritičtí a velmi bedlivě sledují a citlivě vnímají, zda církev tyto hodnoty skutečně žije. Mohou se velmi zklamat, pokud mají pocit, že hodnoty, které církev hlásá, jsou v rozporu s tím, co církev dělá.
Josefina Kinclová, mladí husité
1) Pohybuji se v církvi od dětství a vždy jsem se cítila jako součást života na faře. Páteční biblické hodiny pro děti pro mě byly místem, kde jsem nalezla kamarády, hry a vyprávění příběhů z Bible. Přijde mi obrovsky důležité zapojovat mládež do běhu farnosti a bohoslužeb. Pro menší děti je dobré mít připravený program, kde se převypráví příběh z nedělního čtení a zahrají se hry. Mě bavilo čtení přímluv, ale mnoho dalších způsobů jak mládež zapojit: chystání stolu Páně, čtení Písma, vymýšlení her pro mladší, vánoční divadelní hry, pomoc s programem akcí (např. Noc kostelů). Mládež by měla mít možnost se zapojit a být slyšet, aby věděli, že na faře mají své místo...
2) Je důležité, aby se mladí lidé mohli potkávat mezi sebou např. na puťácích, setkání mládeže, táborech. Náboženské obce také mohou podporovat jednotlivce v osobním rozvoji. Já jsem mohla mít přednášku o své ekumenické cestě na Krétu ve své domovské náboženské obci Hradec Králové. Napadají mě i další způsoby, jak podpořit mladé lidi v jejich zájmech: udělat výstavu (pokud je někdo výtvarně nadaný), uspořádat herní večer, secvičit divadlo nebo malý koncert.
3) Většina mladých lidí podle mě nemá vztah k hodnotám církve, protože je nezná. Nebo se na církev celkově pohlíží negativně skrze to vše, co se v rámci dějin církve stalo. Na druhou stranu spiritualita je velké téma pro mladé, jen odpovědi nehledají v církvi. Řešení může spočívat v otevírání farností a kostelů...
Eva Vymětalová Hrabáková, vyučující HTF UK
1) Když se zamyslím nad průnikem mezi životem současných pubescentů a adolescentů, patřících k sociology oblíbené kategorii, generaci Z, a životem církevních společenství, myslím především na prostor pro bezpečné a pohodové setkávání. Mladí lidé jsou schopni spoluutvářet prostředí i náměty setkávání, včetně duchovních, ale potřebují svůj kairos. Když zaklepou na dveře, je nezbytné je pustit a nebát se změn. Na základě minulé zkušenosti doporučuji otevřené besedy a společenské hry na farách, ale také společné výlety, poutě, výpravy za přírodou i kulturou. Velmi obohacující jsou i ekumenické, mezináboženské a zahraniční spolupráce, například poutě do Taizé, Christliche Begegnungstage, Kirchentag. Existují projekty zahraničních a mezinárodních církevních organizací, jež jsou také hodny pozornosti. Například: ZDE. Jedná se o online setkání, k němuž se mohou mladí ještě přihlásit! Mimochodem motto letošního setkání mládeže naší církve s tím světovým virtuálním resonuje: „Bolest ZeMě, Naděje z nebe“.
Domnívám se, že kamenem úrazu v pozvání mladých lidí do církevního společenství je pokulhávající mediální propagace.
2) Každý z nás obdržel biblicky řečeno jiný počet hřiven, ale kdokoliv jej může využít ve prospěch církve. Nicméně pomoc začíná od modliteb za mládež a končí prací na stavbě besídky a herních prvků na farní zahradě, či finanční podporou i příspěvky na setkávání mladých. Každý člen náboženské obce může pomoci, aby si mládež nezvolila, třeba z nouze, jinou duchovní cestu současnosti. Příklady hodné následování dosvědčují Housata na Vyšehradě, ale také mládež v královéhradecké diecézi, děti a mládež farářů Zuzany Kalenské a Samuela Vašina, Lenky Selčanové, Eriky Oubrechtové. Nezapomenutelné jsou i aktivity a tábory Evy Mikulecké a Jany Krajčiříkové. V brněnské a olomoucké diecézi pořádají také pěkné a formativní akce pro mladé, které často organizují Irena Marková a Alena Milová.
3) V rámci jednoho ze svých kurzů „Úvodu do křesťanství“ dávám studujícím úkol uskutečnit rozhovor s křesťanem. S jejich svolením si dovoluji uvést výběr následujících tezí.
„Co pro tebe znamená křesťanství? Nějakým způsobem kulturní vzdělání (žijeme v západní společnosti, na kterou mělo a má křesťanství rozhodující vliv) a do určité míry životní styl, protože moje rodina jsou praktikující věřící.
Jsi věřící? Myslím, že bych tak spíše klasifikována nebyla. Upřímně se necítím moc silně ohledně žádného náboženství. Jsem nějak otevřená všemu, ale asi nejsem ničemu ‚duchovně oddaná‘. Je nějaké náboženství, které je ti bližší než křesťanství? Dost mi vyhovuje východní (jako např. v buddhismu, ale ne nutně jako součást konkrétního náboženského systému) meditační praxe a celkově přístup k mysli a ‚lidskému fungování‘.“
Matěj Břeň, předseda rady starších NO Trutnov
1) Péče o děti a mládež by měla být absolutní prioritou v každém společenství – nejen tom církevním, ale obecně – děti a mládež totiž představují jeho obnovu, a tedy budoucnost. Společenství, které se neobnovuje, dříve či později jistě zanikne. Já v tuto chvíli neznám obecný recept, jak naplnit kostely svými vrstevníky, mohu se jen podělit o to, co je při bohoslužbách atraktivní pro mě a do čeho se rád zapojuji.
Je pro mě vždycky velkou ctí, když mohu při bohoslužbě zahrát na kytaru a zazpívat, mohu-li se ujmout jednoho čtení nebo přímluvné modlitby anebo když je mi svěřena důvěra, abych podržel duchovnímu misku s hostiemi během večeře Páně. Mám-li to zobecnit, je pro mé zapojení coby příslušníka mládeže do života farnosti důležité, abych si připadal užitečný. Bohoslužba je služba Bohu a tu by neměl konat jen farář spolu s varhaníkem a lektorem před pasivními diváky, Bohu by svou troškou, kterou dokáže, měl při bohoslužbě posloužit každý...
2) Klíčovým úkolem naší malé a v tuto chvíli setrvale se zmenšující církve vůči jejím mladým je vzájemně je spojovat. Každý mladý husita zná ten pocit, kdy přijde na bohoslužbu a kromě něj se jí účastní už jen tři babičky. Tento kontakt je k nezaplacení – pomáhá překonávat mezigenerační rozkoly a vede ke vzájemnému porozumění. Mladý člověk v takovém společenství navíc bývá milován už jen proto, že je mladý a přišel. Tento pocit však mívá i hořkou pachuť osamění – ty babičky jsou tam alespoň tři, mladý husita je tam jeden. Tolik potřebný pocit sounáležitosti s vrstevníky je k mání na setkáních mládeže, víkendovkách a táborech, kterých se v naší církvi konají desítky. Tam máme možnost zažít bohoslužbu v kostele plném mladých husitů, pobožnost pod širým nebem, připomínající svou prostotou a sílou praktiky prvních křesťanů, nebo společnou modlitbu kolem táboráku, kde se všichni drží za ruce a posílají pozdrav pokoje. Organizace dvou takových akcí se účastním, tak si na závěr dovolím drobný apel – často se stává, že se koná nějaká pěkná akce pro mládež a zároveň se v mnoha náboženských obcích vyskytují mladí, kteří by se jí mohli zúčastnit, což se však bohužel nestane, protože se o akci z nějakého důvodu nedozvědí. Úkolem církve je pospojovat osamělé bojovníky, aby mohli vytvořit síť pevných přátelství, která musí být základem obnovené církve, má-li svou současnou krizi přežít.
3) V obecném povědomí existuje narativ, že Češi jsou nejateističtějším národem na světě. Moje zkušenost je jiná – mnoho mých vrstevníků i lidí starších je hluboce duchovně založeno, ale nemají důvěru k náboženským organizacím. Důvodů pro to existuje mnoho, od špatných osobních zkušeností a předsudků, přes skandální senzace v médiích až po historii náboženství, která je prodchnuta manipulací, hamižností, krví a násilím. Vztah současných mladých lidí ke spiritualitě a duchovní tradici je tedy podle mě o mnoho lepší než jejich vztah k církvím, které od sebe mnozí příliš nerozlišují. Navíc je v souladu s principem obecného kněžství, který je naší církvi vlastní – moji vrstevníci nebývají ryzí ateisti, mnohem častěji jsou hluboce duchovně založeni, ale svou víru prožívají, praktikují a projevují po svém, jinými nebo žádnými slovy. Když o tom s nimi mluvím, jsou často překvapeni a zaujati mým vyprávěním o svobodné církvi, jejímž jsem členem a o níž dosud netušili. Oslovit tyto duchovní samorosty, zasloužit si jejich důvěru a nabídnout jim prostor pro sdílení i spoustu zábavy je výzvou pro každé duchovní společenství.
Otázky v anketě kladl Ondřej Syrový
Ilustrace: UNICEF
Český zápas č. 33 z 17. 8. 2025
